Philip Glass, jeden z nejvlivnějších skladatelů soudobé hudby, zahrál ve čtvrtek večer v pražském Kongresovém centru. Vrátil se po třinácti letech. Komorní koncert patřil kromě klavíru také violoncellu Wendy Sutter stejně jako perkusivním nástrojům v podání Micka Rossiho.
Live: Phillip Glass
místo: Kongresové centrum, Praha
datum: 16. července 2009
Fotogalerie
© Martin Chrz / musicserver.cz Philip Glass je celebrita, jejíž gloriolu tvoří celá jeho osobnost, úzce spjatá s avantgardním kulturním podhoubím. Kromě nadpozemsky zacyklených hudebních struktur většina posluchačů ví o jeho lásce k východním filozofiím, vegetariánství či podílu na propojování hudebních tradic. A pak je tady spolupráce s popkulturními ikonami, jako jsou
Leonard Cohen,
Brian Eno a
Patti Smith, nebo také dlouhodobé pouto k Allenu Ginsbergovi, s nímž Glass absolvoval svou dosud poslední českou zastávku, když v roce 1996 doprovázel legendárního beatníka při čtení poezie. Snad proto se Glass dočkal ve čtvrtek večer až přepjatých, několikanásobných ovací vstoje. Aplaus jistě poháněla skutečnost, kým tento mimořádně vlivný a mediálně zbožňovaný skladatel je, protože koncert to byl chvílemi - i měřítkem minimalistické hudby - dost suchý, hlavně vinou interpretace.
© Martin Chrz / musicserver.cz Čtvrteční večer prezentoval Glassovu tvorbu posledních dvaceti let a naznačil, jak široký má rozptyl. Typické postupy, charakteristické pro jeho post-minimalistické dílo, vypluly na povrch jen v několika místech - v úvodních "Metamorphosis" pro sólový klavír a větší měrou také v komorních výstřižcích z hudby k vizuálnímu opusu "Naqoyqatsi" (Život jako válka), kde si dohromady zahráli všichni tři účinkující. Když je řeč o postupech, mám na mysli zaokrouhlená arpeggia, otevřené a repetitivně pokládané harmonie a rytmy, jež s takřka železnou pravidelností střídají tenzi a uvolnění. Někteří se nebojí tento rukopis pojmenovat jako glassovské klišé, ale obzvláště v "Tissue II (Naqoyqatsi)", kde se spojil klavír, violoncello a celesta v omamné unisono, působil velice přesvědčivě, jistě i díky přirozenému zvukovému mixu Dana Drydena, kterého si s sebou Glass přivezl.
Slabinou programu byly "Metamorphosis" a "Etudes", v nichž usedl za koncertní křídlo sám autor. Technicky dost náročné kompozice by si totiž zasloužily většího virtuosa. Glass hrál ve vypjatějších pasážích spíše mechanicky a ztrácel výraz ve snaze, aby mu neunikla nějaká nota, čemuž se však nevyhnul, stejně jako úderu vedle. Pro obecenstvo by to bylo sice méně atraktivní, ale mohl dát více prostoru Micku Rossimu, etablovanému klavírnímu mistru, který za piano bohužel zasedl jen na okamžik. Jeho hra na celestu, které má sice klaviaturu, ale je řazena mezi perkuse, naznačila, že není pouze mistrem rytmů. V "Etudes X" nebo v "Tissues" delikátně rozezněl také marimbu nebo četný arzenál chřestítek.
© Martin Chrz / musicserver.cz O vrcholné chvíle se postarala
Wendy Sutter a její violoncello Amati z roku 1620. "Songs And Poems For Cello" (2007) napsal Glass speciálně pro ni a jistě to není jenom proto, že spolu momentálně žijí. Autor evidentně velice rozumí tomuto nástroji a vystihl jeho romantickou povahu. Klasicistní a post-romantické polohy mimochodem v jeho aktuálních dílech získávají stále více prostoru. Jako by mezi jím adorovanými klasiky vítězil emocionálnější Mozart nad matematikem Bachem. Sutter vyprávěla poutavě příběhy s nečekaně malou mírou repetice. Rozcuchané furioso v "Song V" nebo jemné pasáže, v nichž nechávala vysloveně doznívat struny, byly jen částí jejího komplexního a hluboce expresivního výkonu. Způsob, kterým soustředěně zvedala smyčec na konci každého kusu, dokazoval její ponor a koncentraci…publikum alespoň vědělo, kdy tleskat.
© Martin Chrz / musicserver.cz Jako úlitbu širšímu vkusu lze chápat hudbu k představení "The Screen", jehož písňová forma s užitím orientálních motivů zdaleka nevyužila potenciál hudebníků, ba ani autorův. Po mohutném závěrečném aplausu přišel ještě velice vděčný přídavek. Glass s Rossim si doslova užili svižnou skladbu pro čtyři ruce a její výrazný kontrapunkt. Nejlepší tečkou pak byla nádherná dynamická ukázka z relativně čerstvé Knihy toužení.
Oddělovat skladatelskou část osobnosti od té interpretační by se nemělo. Čtvrteční koncert Glassovi jako hráči, na rozdíl od
Wendy Sutter a Nicka Rossiho, příliš nelichotil. Téměř dvouhodinový program však potvrdil, že kreativitu neztrácí. Ostatně, ten, kdo vidí dále než na jeho tvorbu pro film, to už dávno ví.