Co poslouchá musicserver 25/2009

Péťo Tázok & Karaoke Tundra jsou neprávem označováni za slovenský plagiát WWW, jenže pokud srovnáme letošní počin wéček "Tanec Sekyr" s "Albem" Péťo Tázoka, zjistíme, že rovnítko mezi obě desky položila jen a pouze kvalita. Péťo Tázok aka Bene má atypický hlasový projev, na který je potřeba si nějaký čas zvykat, jenže to samé platí i o Sifonovi. Bene je bezesporu objevem slovenské alternativní scény posledních let a je škoda, že je v Česku, navzdory své výjimečnosti, více méně přehlížen. Jediným, kdo si kromě labelu Bigg Boss všiml Tázokovy geniality, je kolega Karel Veselý, který mu v recenzi věnoval devět bodů z deseti. Osobně bych se nebál "Album" ocenit známkou nejvyšší, protože společně s již zmiňovaným wéčkovým "Tancem Sekyr" patří mezi nejlepší desky poslední dekády vůbec. Vrcholnými skladbami ironického alba jsou "Zdeno Ibalgin", "Tony Dvacek & Jack Pot" a "Patriarchát".

"Patriarchát"

---

Plzeňští písničkáři si "Kapitánem Mlíkem" udělali do dalších let jakýsi strop, který ne a ne na další deskách pokořit. Tedy já si to myslím, protože desky po "Kapitánovi" mě moc nebaví (až na některé písničkové výjimky), zlom pak nastal až s příchod alba "Ad Astra" a loňským počinem "Heavy Model". Na "Mlíkovi" jsou namíchány všechny zásadní ingredience, které jej staví na mém ZNC-žebříčku do pozice nejlepšího alba (předrevoluční kousky nemám naposlouchány, takže změna je možná), ze kterého mi v uších hraje pravidelně většina písní. Není tu žádná vata, která byla Znouzectnosti později vyčítána, texty jsou mnohdy neotřele nápadité a tu mile, tu drze vtipné. Pravda, výjimečně vykoukne i nějaké to klišé, ale další píseň dá na něj zapomenout. A tak se v hlavě postupně usazují pecky jako "C‘est la Vie", "Vlak", "Společnost přátel žehu", "Turek Láďa", "Bastila" a další, po končení "Haló, pane hejtmane" je nejjednodušším možným řešením nastalé hudební krize pustit si to celé znovu...

"Bastila"

---

Australští The Triffids ve své hudbě míchají prvky folku, popu a rocku. Nejvíc mě ale baví, když ustoupí od jednoduchých a často prvoplánově líbivých melodií a přidají dávku dekadence s nádechem atmosféry zaplivaných nočních klubů těsně před zavírací dobou. "Born Sandy Devotional" pro mě začíná až se čtvrtou skladbou "Tarrilup Bridge". Tou se konečně dostává do těchto alternativních zákoutí, první tři skladby jsou přesně z těch bezvýrazných, co nenadchnou ani neurazí. Ale ten skok z nezávazného v nevázané je pozoruhodný. Před pár lety vyšla reedice kompletní diskografie Triffids ve výpravné rozšířené deluxe verzi. Pro "Born Sandy Devotional" to znamená dalších devět bonusových tracků, pozoruhodných demo snímků, které patří právě k té alternativnější tváři kapely. A převážně kvůli nim se i k této, jinak spíš průměrné desce Triffids, vracím poměrně často. A jenom mimochodem - desku produkoval Gil Norton.

"Wide Open Road"

---

Klasická hudba, především klavírní, mě provází od nejútlejšího dětství. Především vzhledem ke klasickému hudebnímu vzdělání, které se nyní již osmnáctým rokem snažím naplňovat studiem klavírní hry a skladby. Mezi obrovskou řadou klavírních skladatelů je jedním z mých jasných favoritů Sergej Rachmaninov. Je to jeden z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Geniální klavírista, který se vyznačoval kompozicemi neuvěřitelných zvratů a temp. Málokterý pianista je schopen jeho díla interpretovat. Jedním z mála, kteří se blíží věrnosti Rachmaninova podání, je i Howard Shelley, absolvent prestižní britské Royal College Of Music. Byl také prvním, kdo koncertně zahrál kompletní Rachmaninovu tvorbu pro sólový klavír. Deska obsahuje dvě kompletní Rachmaninova díla - "Deset Preludií, Op. 23", včetně známé skladby "Preludium v G moll Op. 23, No. 5" a "Morceaux de Fantaisie, Op. 3", které pro změnu obsahuje zřejmě jeho nejznámější dílo "Preludium v C moll Op. 3, No. 2". Při jejich poslechu musíte buď fascinovaně nedýchat, či zkrátka brečet dojetím.