Podpulty číslo dvacet čtyři ostří svůj zrak na druhou řadovku "herečky" Annie Clark aka St. Vincent, závod s časem grimeového krále Wileyho, letní akustický výlet do světa Jimmyho Sommervilla a čerstvé kytarové maso z Manchesteru The Answering Machine.
Chcete vědět, co nového se událo v chladných vodách severského metalu? Na co se momentálně tančí v Berlíně? Na čem ujíždí milovníci amerických a britských nezávislých labelů? Čí rap zní ve ztracených ghettech americké periférie nejhlasitěji? Cílem rubriky Zaostřeno na podpultovky je přiblížit vám dění v žánrech a na trzích, o kterých se běžně na našich stránkách nedočtete.
Annie Clark aka St. Vincent míchá ve své hudbě naprosto nesourodé věci tak sebevědomým způsobem, že ani na okamžik nepřestává působit zcela přirozeným dojmem. S frackovitým úšklebkem a co sis ještě myslel, že nezvládnu? navíc. Ale co taky čekat od Newyorčanky, co vám hned na debutu rozkáže, že si ji máte vzít... ("Marry Me") Její dvojka "Actor" je rozostřený svět krátce předtím, než si vzpomenete na to, kde jste večer odložili kontaktní čočky. Ten krátký okamžik zdánlivého zmaru a povinné naděje, že se vše během chvíle vrátí do správných kolejí. Je to pop pro dospělé. Pro ty, co už ví, že život umí i podrazy a že vás v nich zvládne i řádně vykoupat ("Paint a black hole blacker..."). A opět - přesto, že jde o tak těžkou desku, je velice snadné ji poslouchat a propadnout ji. Annie Clark je totiž - i přes své multiinstrumentální schopnosti a dovednosti - především zatraceně schopný songwriter. Až pak všechno ostatní. Pop letos ještě nebyl tak znepokojující a tak atraktivní zároveň, jako je na tomhle albu.
Miroslav Böhm
Grimeový král je zpátky! Spousta jeho žáků a poddaných se zaprodala pop-danceovými crossovery (ukazuju prstem na vás Dizzee, Tinchy a spol.), ale síla hitů je pomíjivá a co zůstane je SCÉNA. Wiley se o tom přesvědčil vloni, kdy s vlastní electro-grime peckou "Wearing My Rolex" válcoval UK Chart. Bylo to zadostiučinění po dlouhých letech v undergroundu, jehož sound pomáhal budovat. Nakonec si ale místo producírování v estrádách (kam směřoval popovým albem "See Clear Now") zvolil pot a špínu. "Race Against Time" je ve znamení návratu k nekompromisnímu grime soundu, který obstarali producenti z undergroundu jako Danny Weed, Skeamz nebo Maniac. (Wiley sám je podepsaný jen pod třemi skladbami). Tracky mají tah na bránu a Wiley může do syrových beatů ukázat, že má pořád hlad po rýmech. Nejlepší skladby jsou "Off The Radar", "Zip It Up", "Race Against Time" či "Time Flies By", na druhé straně barikády stojí dýchavičný pokus dohnat funky houseovou scénu v "The Olly". Revoluce to není, ale evoluce ano.
Karel Veselý> Více:MySpace.com > Verdikt: 8/10
Zaostřeno na: Jimmy Somerville - Suddenly Last Summer
Label: Jess E Musique Ltd. Datum vydání: 19.5.2009 Žánr: acoustic, pop, cabaret
Nové album Jimmyho Somervilla (vyšlo jen digitálně) vznikalo v Austrálii, kde v roce 2006 odehrál několik koncertů a vzešla z nich i první myšlenka na tuto nahrávku. Pro všechny to však bude velké překvapení, neb se jedná o album čistě akustické a k zaslechnutí jsou převzaté skladby a klasické standarty. Najdete tady takové legendy jako "Hangin' On The Telephone" (Blondie), "Black Is The Colour Of My True Love's Hair" (Nina Simone) nebo "People Are Strange" (The Doors). Somerville má specifický hlas a písně byly pro akustické (místy až kabaretní) aranžmá pečlivě vybrány a nachystány pro použití minima nástrojů. Vedle love songu "Hush" potěší i jedna z největších klasik "My Heart Belongs To Daddy". Další perličkou nepříliš dlouhé "Suddenly Last Summer" je Jimmyho podání naléhavé "Where Have All The Flowers Gone?", kterou zpívala Marlen Dietrich (je k ní i protiválečné video). "Suddenly Last Summer" je počinem pro radost a ne každému musí sednout. Přesto nabízí hodně povedené momenty pro dlouhé noci a je otázkou, jestli z ní něco zahraje i na letošním Sázavafestu.
Dan Hájek
Čas od času se stane zázrak a na britské kytarové scéně, která povila indie veterány The Strokes, The Wombats a asi tak milion dalších, se vyklube něco mladého a svěžího. Čerstvým masem z Manchesteru je čtyřka, co si říká The Answering Machine. Na postu basistky mají obrýlenou Gemmu a kromě toho, že hrají fajn muziku, se o nich vlastně nedá říct nic zajímavého, čím by se dostali do širšího povědomí. Tihle studentíci umění totiž nedělají nic jiného než všichni ostatní, všechny ty líbivé popěvky a výkřiky "ú ú" a "á á", které z nich dělají The Wombats Revival a taky model holka-basistka... Tohle všechno už je dneska trochu klišé. Ale je to hlavně klip k "Obviously Cold", prvnímu singlu z debutové desky "Another City, Another Sorry", co vás přiková k monitoru (vsadíme se!) a posléze vaše uši ke sluchátkům, až si budete chtít poslechnout všechny hity. A že jich na albu je! Nezaručuju, že vám z uší nezmizí do konce léta, ale momentálně neexistuje žádná podobně rozjetá fresh parta, s kterou byste chtěli vypadnout na prázdniny víc.
Dominika Jiroušková
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
