Nechtějte Marilyna Mansona pochopit. Člověk, který po sobě, kdo ví proč, čmárá vším, co mu přijde pod ruku, z dlouhé chvíle si zahraje na hermafrodita a libuje si v těch nejzvrácenějších obsesích, asi nebude zrovna jednoduchá bytost. Ať si ale říká, kdo chce, co chce, třeba je tohle všechno od začátku do konce opravdu jenom dobře spočítaná komedie, ale nic to nemění na faktu, divadlo - nedivadlo, že tenhle chlapík prostě umí.

"Tak jak to bude znít tentokrát?" ptali se fanoušci po celém světě v dychtivém očekávání novinky. Po ubrečené "Eat Me Drink Me" byly totiž jeho další kroky jen stěží odhadnutelné. Tentokrát se ovšem podivín extrémům vyhnul a udělal dobře. Své nejhlubší bolístky si nechal pro sebe, experimenty schoval pro druhý disk z deluxe edice a v hlavní roli je zde opět Marylin Manson tak, jak ho známe - jako rocker. Tedy vlastně napůl. Sice si více než často zanaříká, jako třeba v úmorné "Running To The Edge Of The World", ale z většiny skladeb je slyšet jeho charakteristická hrubost. A je jedno, v jakém tempu se daná píseň nese.

Milovníci NIN budou dokola brblat tu svoji písničku, jaký je Manson zloděj, a budeme-li přísní, nakonec mu určitou nenápaditost, pokud jde o jeho tvorbu z obecného hlediska, vyčítat můžeme. To však rozhodně neplatí pro obsah jednotlivých desek. Ta poslední je totiž pestrá směsice od začátku do konce. Hned titulní "Devour" začíná klidným vybrnkáváním, které se nese tísnivou atmosférou (nenechte se zmást opakovaným procítěným: "And I'll love you," tohle není song o lásce), tři minuty pomalu nabírá na intenzitě, aby v té poslední skončil zpěvák v abstinenční křeči, křičící do všech stran. Následuje klasická vypalovačka "Pretty As A Swastika" a dále pachem poslední desky zavánějící "Leave A Scar". Impozantní první polovina nahrávky končí devítiminutovou psychedelickou, do barev LSD zbarvenou "I Want To Kill You Like They Do In The Movie". Ta jako by vypadla (nebýt nesrovnatelného zvuku) ze "Smells Like Children".

Druhá polovina desky je znatelně slabší, dochází kyslík, přesto se ještě najde několik zajímavých momentů. Tím jasně nejlepším je singlová "We're From America". Skvěle nadnesená ("We’re from America, we’re from America, it’s where Jesus was born"), avšak ostrá kritika není prvoplánově směřována na hlavu státu, jak to v minulosti bývalo oblíbené u jiných zámořských interpretů, ovšem na celý systém ("We don’t like to kill our unborn, we need them to grow up and fight our wars"). Škoda několika vatových vycpávek, tři skladby mínus by albu prospěly, stejně tak více ráznějších a agresivnějších songů namísto těch unaveně utahaných z konce desky.

Poslední počin Marilyna Mansona sice ústa všem, kteří už ho odepsali, nezavře, přesto má tenhle čtyřicátník do hudebního důchodu ještě daleko.