Zatímco obě předkapely čtyřhodinového metalového dýchánku hleděly do minulosti žánru až hrůza, americké megastars Slipknot dokázaly rozhýbat i posledního securiťáka na ochoze ostravské haly. "Zažíváme nejlepší rok a půl naší kariéry," křičel Corey Taylor a nebyl důvod mu to nevěřit.
Live: Slipknot
support: Trivium, DevilDriver
místo: ČEZ Aréna, Ostrava
datum: 10. června 2009
© slipknot1.com Ač je jedním z klíčových kritérií pro pozitivní hodnocení metalového koncertu spontánnost, od interpretů, jako jsou
Slipknot, se tento požadavek překlápí do touhy po profesionalitě. A v tomto ohledu nešlo z jejich premiéry na severu Moravy odcházet jinak než s uspokojením. Balónky poletující před jejich vystoupením mezi diváky nakonec ani nepředstavovaly posly infantilní zábavy, jak bychom se při povrchním nazírání na maskované Američany mohli obávat.
Dojmu precizní organizace přispěl už přesný začátek, s nímž na solidně, byť ve srovnání s headlinery skromně nasvícené pódium vtrhli tradicionalisté
DevilDriver. Ti patří mezi kapely, které ví, že by se neměly pouštět do složitějších instrumentálních zákrut, a tak to nedělají. Hecování a energičnost, na něž odevzdané ostravské publikum reagovalo až překvapivě nadšeně, však nemohla zakrýt nevalnou vynalézavost tradiční, hardcorem střihnuté metalové
rubanice. Význam skupin, jako je tato, nespatřuji v ničem jiném než tom, že pomocí nejupjatějších formulí oslovují pamětníky a získávají si ty mladé posluchače, kteří zatím nezjistili, že metal nestojí na místě.
"Pěknej hevík," odtušil s úšklebkem jeden s fanoušků, když během setu DevilDriver opouštěl své místo. Nevystihnul bych to lépe.
© slipknot1.com Trapně dlouhým intrem se k minulosti jednoznačně přihlásili i floridští
Trivium, což koneckonců činí v celé své, Metallicou těžce ovlivněné, tvorbě. Ač je v jejich pózách čitelná upřímnost, jsou
Trivium kapelou nejen operující s velkolepostí, ale i kapelou velkolepě vyprázdněnou. Produkčně i instrumentálně je jejich hudba vycizelovaná k dokonalosti a o to více vadí, že se skupiny, jako je tato, spoléhají na ochotu publika reagovat po vzoru Pavlovových psů na okamžité podněty. Ty jim proto servírují bez pokusů o variace a zcela oproštěné o jakýkoliv (dů)vtip. Všechny ty "motherfuckers" výkřiky a burcování před rytmickým vybubnováním zní v podání
Trivium tak, že si říkám, oč
alternativnější je tohle ve srovnání s popovými vyzváními k tanci a vyznáními lásky.
To výkřik
"We love you!" z úst frontmana surovců
Slipknot (
MySpace.com), kteří svou popularitu přiživují historkami o tom, jak si někdo z nich nazvracel do masky a musel v ní odehrát celý koncert, zněl o kus překvapivěji. Byť patří mezi interprety, kteří na přelomu tisíciletí pomáhali metal vracet na výsluní, nedá se ani tvorba
Slipknot označit za vrchol originality. Jejich živé vystoupení však dalo jednoznačně najevo, čím že si devět amerických muzikantů podmanilo davy.
© slipknot1.com Ano, podobné veletoče by
Slipknot mohli činit i v polovičním počtu, avšak vytýkat devítičlenné kapele, že má moc členů, je podobně chytré jako vyčítat dvouhodinovému filmu, že není o třicet minut kratší. Když se totiž oprostíme od podobných tužeb a bereme věci, jak nám jsou svými tvůrci překládány, mnohdy záhy zjistíme, že naše požadavky byly scestné. Sehranost hudební i teatrální totiž stvrdila, že
Slipknot moc dobře ví, proč hrají, jak hrají, a proč to činí v tolika lidech. Přestože jim naslouchají zejména posluchači předmaturitního věku, je na jejich vystupování méně dětinskosti, než by jim odpůrci chtěli vnutit. A i kdyby americká devítka nebyla pro nikoho jiného než pro mladé, pořád jim můžeme tleskat za to, jak nekompromisně dokáží svým fanouškům vštěpovat nonkonformní pohled na okolní svět.
Vystoupení
Slipknot nad ty ostatní čnělo nejen očekávatelně velkolepější světelnou show, ale zejména koncentrovanou energičností, která bagatelizovala případné oprávněné výtky, že zpěvné pasáže toho večera opravdu nevyzněly. Agrese
Slipknot je v současnosti možná o kus více stylizovaná než prožitá, přesto dokáže zasáhnout.
© slipknot1.com A jak svou spontánní komunikací dokázal
Corey Taylor, umí devítka z Iowy navzdory své přísné stylizaci komunikovat i nad rámec zlých metalových póz a klišé a ukázat, že se i za nepropustnými maskami lze radovat z aplausu publika. Skutečnost, že publikum Taylor oslovoval rovnou měrou jako
friends a
motherfuckers nakonec náladu koncertu, který byl drsný, ale i povědomě uklidňující, vystihlo nejlépe.
"Říkali, že jsme pozéři, ale my věříme v naši hudbu," vštěpoval nám sugestivně a my neměli důvod ho podezřívat ze lži.
Když pak dobré dvě třetiny haly (mimochodem osazené i vůbec nejmladšími diváky, jaké jsem kdy na metalovém koncertě viděl) podlehly vábení tradičního výskoku při přidávané "Spit It Out", bylo jasné, že něco takového kapela nemůže dělat s přemáháním. Moment překvapení koncertu sice chyběl, zato energie nabídnul na rozdávání.