A výsledek lze klidně rozšířit mimo file-sharing oblast, na celý Internet. Pravdou totiž je, že ať se již pohybujete v P2P sítích či lovíte v torrentech, nebo jen zkoušíte hledat na MySpace.com, YouTube.com a Last.fm, všude na vás bude pomrkávat nový Eminem či noví Coldplay. Není před nimi úniku. Když tedy BBC v polovině května přinesla zprávu, že podle PRS For Music pomáhá nelegální sdílení hudby jen dávno zaběhnutým interpretům, šlo o klacek pod nohy tvrzení, že Internet zachraňuje v hudbě rozmanitost nabídky. Malé skupiny podle něj totiž nadále zůstávají malé a trpí, zatímco titulkové jistoty nabírají na tučnosti, velikosti a důležitosti.

Éra WYFIWYG (What You Find Is What You Get) prý tedy vůbec nepomáhá novým či neznámým interpretům, ale naopak je ještě znevýhodňuje. Ano, dá se namítnout, že studie je účelná a zkreslená, protože je dělaná na zakázku těm, které právě giganti hudebního průmyslu živí (vemte OSA, udělejte několik kopií, všechny je sdružte pod jednu hlavičku a máte PRS For Music). Zároveň je však nutno připustit, že leccos pravdy na tom bude. Stahování totiž otevřelo dveře do on-line hudebního světa mainstreamovému posluchači. A s ním se do něj přenesla i mainstreamová poptávka.

Vše mohlo být ale jinak. Pokud by majors nezaspali dobu a vzali v pravou chvíli internet jako alternativu pro prodej hudby, mohly by existovat dvě fronty. Jedna okolo LCD televizorů a hi-fi souprav Sony a jmen značek Bravo, MTV, Nike a Pepsi, v rámci které by si dle libosti mohl kdokoli kupovat nové megahity Boyzone či Tokio Hotel, a druhá pak na internetu, který by mohl sloužit jako hlavní distribuční kanál pro nezávislá vydavatelství, která si z finančních důvodů nemohou dovolit bojovat s neomalenými Goliáši na frontě první. Alespoň dostatečně dlouho na to, aby vznikly tématicky zaměřené komunity a stabilizovaly se.

V současné době lze zaznamenat podobné pokusy, ale je již pozdě. Každý totiž bojuje o kliky, se kterými jsou spojeny příjmy z reklamy a velká jména znamenají více kliků. Dostupnost veškeré hudby na jednom místě ty menší tak opravdu znevýhodňuje. Zvědavost je totiž často nepřekonatelná - i na Pitchforku vystřelily recenze na Green Day a Eminema okamžitě na první místa ve čtenosti. A představte si například, že by se ty samé hitparádové hvězdy vydaly hrát do berlínských klubů. Jim osobně by to neuškodilo, lidé na ně přišli, omdlévali a ječeli i tam, ale z klubů by se vytratil kus atmosféry. A přesně v této situaci je současný internet - tak trochu nedochucený guláš.

Cožpak vy jste například nepodlehli zvědavosti a nedali přednost poslechu "21st Century Breakdown" před objevováním nového? A přitom kdyby jediný způsob, jak si nové album Green Day poslechnout, bylo pěti kilo z peněženky, tak jste Armstrongovu partu slyšeli naposledy v roce 1995, kdy vydali "Insomniac". A právě v tomhle má celá zaujatá studie pravdu. Díky stahování je opravdu Green Day slyšet mnohem více.