Vy jste byl jeden z hlasitých sympatizantů Baracka Obamy v podzimní prezidentské kampani v USA. Jak hodnotíte jeho první měsíce ve funkci?

Mám za to, že žádný prezident se v minulosti nemusel vypořádat s tolika věcmi a neměl tolik starostí. Ve většině případů se s tím vypořádal velice dobře. Jsem ale trochu na vážkách ohledně množství peněz, které nalil do ekonomiky. Možná mohl investovat jen do skutečně nejpotřebnějších oblastí a počkat, až se ekonomická krize trochu ustálí. To je moje jediná výtka k němu.

Vzpomněl jste ekonomickou krizi, která teď hýbe světem. Myslíte, že se to odrazí i v šoubyznysu a hudbě podobně, jako se před zhruba dvěma lety stala velkým tématem ekologie a klimatické změny? O tom teď už není moc slyšet.

Nevidím důvod, proč ne. Myslím, že to přijde rychle, protože to je zdroj lidského utrpení a bolesti. Obzvlášť v našem hudebním žánru je to jedno z častých témat - mluvit o tom, co nás sráží na kolena. Tím, že tato témata rozebíráme, ze sebe dostáváme negativitu.

No právě. Když jsem pročítal texty k vašim skladbám z předešlých alb, většina z nich jsou smutné a depresivní, zaměřují se na psychotické pocity. Je možné, že Disturbed nahrají někdy i veselou skladbu?

Abych řekl pravdu, nikdy jsem se neocitl v době, kde by nebyly problémy, ani nevím, jak to bez problémů vypadá. Mám za sebou náročný rok. Před Novým rokem mě opustila snoubenka, náš vztah velmi ovlivnil situaci v mojí rodině, která náš vztah neakceptovala. Můj otec absolvoval náročnou operaci zad, má matka měla před pár týdny malý infarkt a já musel před necelým měsícem nechat utratit svého psa, který mi byl věrným přítelem po dlouhá léta. Věř mi, během svého života jsem neměl na růžích ustláno. A možná ani kdybych byl na jiném místě na světě, kde by tyto problémy neexistovaly, psát veselé nebo nostalgické písně nebo lovesongy by mě nebavilo. A nebyli by to Disturbed. Vždy jsme rozebírali temné stránky života a hledali v nich významy.

Nedávno jsem četl o vězních na Guantanámu. Tamní vyšetřovatelé používají hardrockovou hudbu jako nástroj mučení. Ve článku bylo přímo uvedené, že jim pouští i songy od Disturbed. Třeba vaši kolegové z Drowning Pool prohlásili, že jim tato skutečnost nevadí. Co vy na to?

Je pro mě zklamání slyšet, že poslouchání naší hudby je pro někoho tak mučivé. Ve skutečnosti to má s lidmi udělat naprostý opak, má jim to dodat sílu a odvahu, v žádném případě ne je oslabit. Nepodporuji mučení v základním slova smyslu. Je tam ale velice tenká hranice. Pokud víš, že je blízko tebe člověk, který ví o nějaké tragédii, která se může stát, a kdyby jeho informace mohly zachránit spoustu životů, vystavil bys tohoto jednoho člověka mučení, abys ty další zachránil? Upřímně, sám nevím.

Jak mám potom rozumět titulní skladbě vaší poslední desky "Indestructible"? Je její text zaměřen proti americké armádě, nebo je tomu naopak?

Ta skladba není proti ničemu. Naopak, je pro, ne proti. Má podpořit pravdu a vojáky odkudkoliv na světě, ale hlavně ty americké. Je to bojovná píseň, představuje sílu a odvahu. Na desce je ale i jiná skladba "Enough", která je psána z opačné perspektivy. Ta je proti válce a zaobírá se otázkou, jaký je její smysl.

Když jsme se bavili o hudbě a ekonomické krizi, právě teď otřásá populární hudbou retro fenomén z šedesátých až osmdesátých let. Heavymetalová hudba ale zůstává s výjimkou kapel jako The Darkness stranou. Myslíš, že se tento trend dostane i sem a že mladí lidé začnou více napodobovat kapely jako Black Sabbath nebo Iron Maiden?

Do metalu vstupují různé proudy. Pokud se budeme bavit například o metalcore, ten staví na kořenech ze sedmdesátých let. Ale hranice stylů se posouvají, skupiny, které jsou dnes klasifikované jako heavymetalové, přičemž ten standard se blíží více metalcore, čerpají z kapel jako Slayer, Testament, tedy od thrashových kapel. Těmi se nechaly inspirovat další americké kapely a na svět přišel hard core. Než se na scéně objevily tyto skupiny, monotónní podklad a melodický zpěv nikdo neznal. Podle mého toto znamená retro v metalu. Ne návrat do sedmdesátých let, ale do osmdesátých a devadesátých. A určitě to je přínosná práce, dostávají tuto hudbu na další úroveň, například Lamb Of God. A pak jsme tady třeba my. S metalcorem nemáme nic společného, inspiraci nalézáme v klasických metalových kapelách, které v sedmdesátých až devadesátých letech začínaly.

Jinak celá ta indie a retro věc je dobrá a pro ty kapely, co to hrají, jedinečná, například Kings Of Leon může člověk pro jejich práci jedině respektovat. Vybrali si určitý styl a ten naplňují. A podobně se snažíme pracovat i my.

Jsou Disturbed staromódní v tom, jak pojímají sami sebe, svou tvorbu a jak se drží svého stylu? Neexperimentujete...

Tak to je bez diskuse. Myslím, že bychom se jako kapela cítili lépe tak před dvaceti lety. (smích) Pořád držíme v popředí klasický metal, naším hlavním znakem je melodie doplněná o agresi. Není to ale vše jen o agresi a ve stejném duchu bychom chtěli pokračovat, víc jako kapely, které jsem jmenoval před chvílí. Skupiny, které skládají s agresí a s výrazným rytmem, třeba Lamb Of God, to dělají skvěle, ale neodvážil bych se dát to do stejné kategorie. My děláme hudbu pro fanoušky metalové klasiky.

A co přebal vaší poslední desky, ta příšera mi trochu připomněla Eddieho od Iron Maiden.

My jsme ale nikdy nechtěli zajít tam, kam se odebrali Iron Maiden s Eddiem. Když Todd McFarlane poprvé nakreslil 3D verzi této postavy, snažili jsme se ji odlišit od ostatních podobných maskotů, aby k podobným přirovnáním nedošlo. Na našich koncertech rozhodně nechystáme obří verzi tohoto monstra, nechceme, aby se mezi námi procházelo. (smích) Nikdy to nebude nic víc než symbol, postava, která nám pomáhá se s Disturbed identifikovat.

Na vašich internetových stránkách jsem našel, že nabízíte svým fanouškům bootlegy a nahrávky z vašich amerických koncertů. Plánujete stejnou akci i na evropském turné? Budou mít stejné možnosti například i čeští fanoušci?

Zatím si nejsem jistý. Nevím, jestli budeme převážet naše nahrávací zařízení i přes moře. Rádi bychom to umožnili fanouškům na celé světě, ale coby realista nevím.