Na začátku všeho byla provinční americká kapela Creaky Boards. Její zpěvák a zakladatel Andrew Hoepfner tvrdil, že melodie ze známého hitu není výtvorem Coldplay, nýbrž jeho kapely a jmenuje se - jak ironické - "The Songs I Didn't Write". Tedy "Písně, co jsem nenapsal". Jeho argument zněl nekompromisně: Chris Martin, frontman Coldplay, byl viděn na koncertě Creaky Boards v New Yorku, tam si písničku poslechl a ukradl. Kapela pak na server YouTube.com vyvěsila video, na kterém oba songy porovnává.

Pokročme dál. Poté, co aféra vyšuměla do ztracena, ozval se těžší kalibr - Joe Satriani. Ten kapelu rovněž obvinil z plagiátorství, "Viva la Vida" měla být vykrádačkou jeho "If I Could Fly". Coldplay následně u losangelského soudu zažaloval a požadoval veškeré zisky, které píseň vydělala. Což by - vzhledem k úspěšnosti singlu - činilo hezkých pár dovolených.

A konečně třetí dějství. Ozývá se kontroverzní britský muzikant Cat Stevens. Podle něj Coldplay kradli od něj. Takže co?

Spíše než si pokládat otázku, zda Coldplay kradli, by se slušelo zeptat se od koho. Od Satrianiho? Vždyť Cat Stevens tvrdí, že recyklovali jeho skladbu. Ale počkat, vždyť tu máme ještě Creaky Boards, kteří stáli na samotném začátku. Ideální by bylo, kdyby se to rozdělilo. Zkrátka že Coldplay okradli Satrianiho moc, Stevense částečně a Creaky Boards taky částečně, ale protože stáli na začátku všeho, možná je ti darebáci okradli o něco víc. Takže Satriani 50%, Creaky Boards 30% a Cat Stevens 20%. To je docela fér, ne? Ovšem co kdyby se do případu vložil nový subjekt, který by tvrdil, že "Viva la Vida" je rovněž jeho? Co teď? Ze svých procent by musel někdo slevit. Já bych hlasoval pro Satrianiho, protože má nejvíc, pacholek.

Ale je tu ještě jedna možnost. "Viva la Vida" v pojetí Coldplay vyšla v roce 2008, originální verze Creaky Boards mohla vzniknout tak v roce 2006, originálnější verze Joea Satrianiho v roce 2004 a nejoriginálnější verze Cata Stevense v roce 1971. Takže máte-li kapelu, jež natočila písničku, která vám připomíná singl "Viva la Vida" a vymysleli jste ji před rokem 1971, máte šanci dostat se na čelo pelotonu. Pak vás totiž okradli všichni. Jenomže - stejně absurdní jako tyto úvahy jsou obvinění z krádeží.

Obávám se ale, aby výše zmíněné řádky neilustrovaly uvažování soudů, které budou o kauzách rozhodovat. Vždyť před třemi roky soud v Belgii zakázal prodávat a hrát hit Madonny "Frozen", protože se podle jeho verdiktu ve čtyřech taktech shodoval s melodií jedné písně tamního skladatele Salvatorea Acquaviva. V Česku známe podobný případ ze sporu Jana Kalouska se skupinou Support Lesbiens o hit "In Da Yard", resp. "Chodím ulicí". Přizvaný znalec z brněnské JAMU (katedra skladby a dirigování) uvedl, že "obě skladby jsou obyčejné, neobjevné a využívají prvky dávno známé již odjinud." Společně s ním to ví každý, kdo měl kdy co s hudbou do činění. Popové struktury jsou za uplynulých padesát let natolik zrecyklované, že nelze absolutně nikomu dokázat, že kradl. Relevantní a logický důkaz zkrátka není možné zajistit, protože žádný neexistuje. Slavná "Yesterday" vám taky může připomínat italskou lidovku. Ale dokažte to - nemáte šanci.

V Česku o kauze Kalouska se Support Lesbiens rozhodl soudce, který o hudbě nevěděl vůbec nic a Kalousek dostal vyplaceno 200 tisíc. V Americe to bude záviset na lidech v porotě. Nezbývá než věřit, že někteří z nich v ruce někdy drželi kytaru.