Po debutovém albu "Ztraceni v inspiracích" a nedoceněné fantazii "Buď a nebe" přišlo na svět s velikými porodními bolestmi album "Autoportrét". Zatímco "Buď a nebe" vynikalo svou lehkostí, těžkopádný "Autoportrét" je koncipován podobně jako wohnoutí "Karton Veverek". I zde by se totiž slušelo umělcům přistříhnout křídla a z desky odebrat více než polovinu tracků - nastavované vaty.

Při výčtu nejlepších písní "Autorportrétu" je třeba zmínit festivalovou a létem provoněnou "Lauru", která díky přítomné energii a chemii zaručeně funguje již po prvním poslechu a při živé projekci slibuje ultrapropocený zážitek. Další písní z této kategorie je "Hestia", která zaujme především propracovaným textem s více úrovněmi vnímání a geniální jednoduchostí vyjádření pocitů, citů a myšlenek. "Kohoutkem otočím - jsme v deštných pralesích - voda je studená - a ty tu ještě jsi - lahvičky šampónů - jsou hlídka pobřežní - a ručník na těle - je vlajka na stěžni". Text, popisující se zdrcující upřímností a jemností příjemnou přítomnost toho druhého. Ústečtí romantici se vytáhli i při melancholické onanii "Nad Letnou": "Sejmou - ať mé obrazy sejmou - pohledy, co mě tíží - a já nevim - to skleněný peklo - nevydržím..."

Mezi genialitou a kýčem je jen tenká hranice a UDG to na vlastní kůži poznávají i na své třetí desce. Některé odstavce z textů jsou jakoby vystřižené od Imodia a jim podobných, emočně vypjatých kapel, které poslouchají slečny s kapesníky obtočenými kolem pořezaného zápěstí. "Láká i leká - tě pohled na zápěstí - víš co tě čeká - vždyť střepy nosí štěstí" nebo "Přidám se k lůze - odejdu za svobodou - tvá vana je fůze - mé vlastní krve s vodou - přidám se k lůze..."

Úvodní píseň celé desky "Duše slečny Mai" patří společně s "Vílou" a "Kdy zas blíž" k typickým údégéčkovým písním. Skočná melodie, působící dostatečně silně na studiové nahrávce, zaručeně způsobí šílenství při festivalech, přidáme-li sympatický hudební i textový nápad z "Kino drive-in" a zpěv Jany Loty, zjistíme, že se UDG podařilo natočit velice nadprůměrnou polovinu písní, o to větší zklamání nastane při poslechu poloviny druhé.

"Stínohry", "Anima", "Potichu vím", "Éterická", "Hrdina", "Beduín" a "Vahine" - písně, které vyznívají uměle, falešně, unyle, strnule a především nevýslovně nudně. Na desce působí stejně nepatřičně jako opakovaný vtip bubeníka Jugiho, který se takřka při každém koncertě svlékne do půli těla a fanouškům dá k dispozici jednotlivé komponenty svých bicích. Nic originálního. Přesně taková je melodická linka na "Autoportrétu". K vykrádání sebe sama nedošlo z jediného důvodu - UDG ještě nikdy nebyli tak u dna svých schopností, jako je tomu na "Autoportrétu". Při zmíněných písních jsou největší slabinou texty. Jugi sice má své světlé chvilky, jenže většinu "Autoportrétu" psal asi v tunelu. I na demáči "Štěkat do boudy" se objevovaly zajímavější a originálnější verbální spojení, než je tomu na nové desce.

Podobně jako u "Kartonu Veverek" i na "Autoportrétu" spolupracoval producentský mág Boris Carloff, práci na albu však nedokončil. Kapela byla nespokojena se zvukem, který Boris nabídl, a nakonec "Autoportrét" svěřila dalšímu esu, Ecsonu Waldésovi. Z neúspěchu "Autoportéru" však nelze vinit ani jeho, spíše samotné umělce. Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že kluci měli "Autoportrét" asi až příliš v hlavách, příliš chtěli stvořit něco, na co dost možná ani neměli. Kdyby bývali půl roku, rok počkali, zkusili přehrát a přezpívat věci nanovo, vyhodili nepoužitelný materiál a sbírali inspiraci, vzniklo by jedno z nejlepších alb letošního roku. Na místo toho zde máme dalšího adepta na ocenění: "Zklamání roku 2009".