Pohled do publika byl velice jímavý, na jedné straně vysloužilí intelektuálové, kteří dostali vycházky od manželek, na druhé mládež, která v dobách největší slávy kapely poslouchala Dádu Patrasovou a její nesmrtelné fláky o žížale Júlii, nutno podotknout, že k druhé skupině se řadím i já. Někde mezi se pak pohybovala sorta čítající tu část lidské populace, která jejich rozpuk zažila a nikdy nevypadla z hudebního koloběhu. Ti pak na sobě měli trička No Means No a jiných dnes lehce opomenutých kapel. Ti všichni chtěli vidět legendu úchylného (nezávislého) rocku na vlastní oči, ale viděli i mnoho jiného.

To když večer odpálila česká předkapela Zkouška sirén. Na první pohled mne upoutal honosný kytarový park z produkce dnes již zaniklé firmy Jolana. Bubeník naopak prozíravě jako pouzdro na paličky zvolil jednu část oblečení, a tak se tu a tam musel, nedbajíc společenských norem, hrabat v trenkách. Ale stoner rock hráli velice slušně, občas zabrousili výrazně do grungeových vod, vždyť na basákově aparátu se honosně skvěla nálepka Sub Pop a jinak byli velice příjemnou kulisou začínajícího večera. Jen by mne zajímalo, jestli by si basák vzal triko s nápisem Ass Of Spades i na předskakování partě okolo Lemmyho Kilmistera.

To druhá parta byla zcela jiného zrna. Tři podivní maníci za stojánky s elektronickými aparátky, z nichž jeden občas trápil kytaru, kteří si říkají Black Dice. Pro někoho možná zajímavé, ale ve výsledku nuda a šeď. Sál se solidně vyprázdnil a dav si šel regenerovat pochroumané sluchovody k chmelovému nektaru. Na pódiu zatím trojice předváděla peklo všech sedmi stupňů a tvářila se, že žije ve svém vlastním světě. Možná i proto jim nevadil výrazný odliv publika při jejich setu. Sečteno a podtrženo: naprosto zbytečná záležitost.

Nebýt této komické vložky, tam hlavní hvězdy mohly začít v nějaký lidštější čas a pracující lid se mohl spokojeně rozejít do svých domovů podstatně dříve, aby ráno mohl zachraňovat chřadnoucí ekonomiku naší vlasti. Takhle museli čekat na své hvězdy do doby, která jinde určuje striktní konec produkce. Ale dočkali se. Pětice přišla, zahrála a zvítězila. Abych se přiznal, tak na koncert jsem šel v očekávání všeho možného, ale toto předčilo má očekávání. Z Butthole Surfers jejich nespoutanost a krajní zvrhlost úplně čišela. V publiku nebyl člověk, který by neznal hitovky jako "Hurdy Gurdy Man" nebo "Pepper".

Paul Leary předváděl s kytarou obskurní tance a občas bylo velkou záhadou, jestli je daný tón chybou, nebo úmyslem. Pěvecký mistr naopak obsluhoval pološílenou krabici s blikajícím displejem, kterou kontroloval modulaci svého hlasu. Bylo to pořád výstřední, ale je cítit, že pánové již nejsou nejmladší a nemají náladu na standardní excesy dob minulých, ale o to více byla propracovanější pódiová show a prezentace kapely, která tak v Praze potvrdila statut legendy a mistrů svého oboru.