V dalším pokračování naší rubriky věnované podpultovým deskám ostříme na minnesotského (emo)rappera P.O.S, druhé pokračování nakopnutého funky britpopu z dílny 1990s, horkou kolaboraci AGF/Delay a debutovou desku ostrovní indie formace Red Light Company.
Chcete vědět, co nového se událo v chladných vodách severského metalu? Na co se momentálně tančí v Berlíně? Na čem ujíždí milovníci amerických a britských nezávislých labelů? Čí rap zní ve ztracených ghettech americké periférie nejhlasitěji? Cílem rubriky Zaostřeno na podpultovky je přiblížit vám dění v žánrech a na trzích, o kterých se běžně na našich stránkách nedočtete.
Zaostřeno na: P.O.S. - Never Better
Label: Rhymesayers Entertainment Datum vydání: 2.2.2009 Žánr: hip hop
Obvinění "děláš emo-rap" mi ještě nedávno přišlo jako nadávka nejtěžšího kalibru. Bylo to nejspíše tím, že jsem si pod tím představoval vskutku otřesnou kolaboraci Indyho a Clou na "20Ers". Po setkání s albem "Never Better" minnesotského rappera P.O.S. to budu možná muset mírně přehodnotit. Tenhle chlapík má dost charisma na to, aby strhával stereotypy. Patří k hiphopové partičce Doomtree Collective, ale zároveň o sobě tvrdí, že je pankáč a hraje v hardcore kapele Building Better Bombs. Odkazovat se v textech zároveň na Nase a Fugazi je odvážné a v nepříliš dobrých časech pro hip hop rozhodně osvěžující. Společně s producentem Lazerbeakem namíchal neobvyklý mix z minimalistických smyček kytarových riffů, ale ani když elektrické kytary zní v "Been Afraid" nebo "Graves" čistě a nezastřeně, sound naštěstí nesklouzává do rap-rockového klišé. A zmíněná emo-punkovost je slyšet především v rychle odsekávaném rapu a introspektivních textech. Patnáct kousků je možná trochu více než se dá ustát na jeden soustředěný poslech, hlavně když nejlepší skladby ("Drumroll", "Graves") přijdou na začátku. P.O.S. ale rozhodně s přehledem zvedl rukavici, kterou hodili Atmosphere s posledním albem "When Life Gives You Lemons, You Paint That Shit Gold". Karel Veselý
Skotská formace 1990s se i na svém druhém albu "Kicks" snaží přesvědčit svět, že devadesátky byly především nespoutaná zábava. Sází na jiskru v oku a vstřícné melodie, boduje jednoduchými a chytlavými refrény i sžíravými popěvky, které má společné s rodáky Franz Ferdinand. Ostatně Jackie McKeown se s Alexem Kapranosem potkal při působení ve formaci The Yummy Fur, takže rozhodně nejde o náhodu. Vždyť vztyčných bodů k FF byste našli i mnohem více. A nejen k nim. Při poslechu je třeba se naladit na vlnu Pulp - Suede - The Charlatans. Znalost debutového alb "Cookies" není podmínkou, ale láska k němu je zárukou spokojenosti, protože "Kicks" = "Cookies", díl druhý. Ale je třeba také ihned podotknout, že zatím tenhle devadesátkový britpopový funky pop'n'roll s úniky ke glam rocku a texty o holkách, tanci, konfetách a party čepičkách jako životním stylu opravdu nenudí. "Cookies" sice byly první, ale "Kicks" vás pořád ještě zvládne nakopnout do toho správného rozpoložení. Miroslav Böhm
AGF i Sasu Ripatti jsou podepsáni pod mnoha aktivitami. Vladislav Delay nebo Luomo (loňské "Convivial" přineslo hitovky s Apparatem a Jakem Shearsem ze Scissor Sisters) jsou tak dalšími projekty Ripattiho. Před čtyřmi roky ale spolu natočili "Explode", na které až nyní navázalo "Symptoms". Ten kdo má rád jejich tvorbu, bude překvapen přímočarostí k futuristickému techno popu, v kterém exstaticky vyniká vokál Antye Greie-Fuchs v jakési hloubkové spirále myšlenek. "Downtown Snow" nebo "Most Beautiful" jsou téměř na hraně popového kýče, který je však probodnutý ledovým ostřím továrního stroje - zvukové úpravě, kterou právě Delay mistrovsky ovládá. "Bulletproof" je abstraktní naléhavost, která je v závěru otupěna bouří ruchů. Tyto protiklady tu často na sebe narážejí a "Symptoms" jsou na první poslechy celkem dost neuchopitelným albem, kde si roztříštěnost jednotlivých prvků musíte poslepovat do vlastního přebalu. V tomto ohledu mám radši bezejmenný debut The Dolls (spolupráce s Craig Armstrongem), který je melodicky uhlazenější. Dan Hájek
Red light se tak nějak stalo tradičním předmětem v inventáři všech možných institucí, kde ženy poskytnou své tělo chtivým mužům. A já mam z debutové desky těhle mladých Londýňanů podobný pocit. Afektovaná pohlednost a nepříjemná vlezlost - dvě vlastnosti, které mě při poslechu neustále prudí. Tak nějak mi pořád přijde, že je z toho cítit takový ten středoškolský chtíč být dokonalý. Až tak, že to zní dosti vyumělkovaně. Holky si do podprdy narvou ponožky, kluci akné schovají za náplast a tvrdí, že se někde porvali. Chtíč pohltil výsledek. Desce však nelze upřít ty pozitivní částice, které z ní tryskají. Mě osobně bohužel nějak míjejí. Když už rozjuchanost, raději si pustím Los Campesinos, Make Model nebo staré dobré Broken Social Scene. "Fine Fascination" není vyloženě špatná, spíše s ní mam osobní problém. Když ji pouštim svým vrstevníkům, jako bych se chlubil v pubertě zastydlým kamarádem. A to si myslím, že nejsem žádný morous. A "First We Land" je moje guilty pleasure. Tomáš Bláha
Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Používáme je například k ukládání vašich nastavení bezpečného vyhledávání, k výběru relevantních reklam, ke sledování počtu návštěvníků na stránce, k usnadnění registrace nových služeb a k ochraně vašich dat.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Více informacíSouhlasím
