Stimulující hudební večírek s českým elektronoiserem Head In Body, finským kvartetem v čele s Vladislavem Delayem a hlukovými legendárními krajany Pan Sonic neměl ani jednu slabinu. Ani jeden zvukový pixel nepadl vedle. Ani kapka šerozvuku nepřišla nazmar.
Live: Pan Sonic
support: Head In Body, Vladislav Delay Quartet
místo: Divadlo Archa, Praha
datum: 23. října 2009
© MySpace Ve foyer Divadla Archa bylo ticho jako před bouří. A ta měla přijít, jenže všichni se na ni těšili. V hlavě se mi točila věta
"Put your heads into my body," kterou jsem si přečetl na MySpace.com profilu prvního koncertujícího v pořadí,
Head In Body, blonďáka v masce, který tají svoji identitu. Má za sebou první desku, jež vyšla ve stokusovém nákladu u KLaNGundKRaCH.
Na pódiu to vypadalo asi takhle. Uprostřed stál case od písíčka a na něm obrazovkou vzhůru položený LCD monitor. Za nim křepčící Head In Body, v jedné ruce mikrofon a v druhé myš. Na hlavě plastovou barevnou masku s lesklým štítkem připevněným na čele. K čemu to slouží, jsem zjistil, když fotografové v první řadě vytáhli foťáky. S bleskama byli vyřízený. Napravo od něj v pozadí seděla hubená plavovlasá holka opřená o kombo a na klíně měla basu, do které občas praštila dlaní. Vedle ní spousta kytarových krabiček. Vypadalo to jako dekadentní plátno. Jako by Panuška nakreslil svou první elektrickou kytaru. Znělo to jako brutální soulož počítače se strunama. Drnčení a chrčení, industriální arytmický beaty, zvukový apokalyptický krajiny a horizonty, výkřiky umírajících krtků hluboko pod zemí, sadomasochistická estrádní poezie příliš šumných měst.
Nevím, jestli tohle ucítíte i z desky, protože to sexuální napětí tomu podle mě dodávalo nezbytný rozměr, ale vydavatelství
KLaNGundKRaCH by vás stejně mělo začít zajímat.
© MySpace Vladislav Delay, vlastním jménem Sasu Ripatti, se skrývá za mnoha dalšími rozličnými pseudonymy, kterými zaštiťuje své různorodé hudební projekty. Veřejnosti je nejvíc znám jako tvůrce sofistikovaného elektronického ambientu, jehož struktury jsou pečlivě propracované, vygenerované, melancholické. To, že už od čtrnácti let hraje jazz na bicí, jsem nevěděl, ani jsem neslyšel žádný nahrávky, takže jsem se těšil. V projektu
Vladislav Delay Quartet (bicí, kontrabas, saxofon, labtop), který představil v Arše, ale nebyl Delay hlavní hvězdou, alespoň pro mě ne. Nejzajímavější byl multifunkční saxofonista Lucio Capece. Vedle sebe na stolku měl spoustu zajímavých propriet. Zahrál i na shruti box, což je indická tahací harmonika, ale hlavně válel na basovej klarinet, jehož konec různě modifikoval. Na výúsť pokládal magnetické kuličky, vycpával ho papírovou trubicí, používal shaker jako dusítko nebo vršek od vodní dýmky jako plošinku pro malý drnčící splávek. Rozhodně nejexperimentálnější člen kvartetu, který zpočátku zněl dost intelektuálně (flashback festival Alternativa 07: Jean-Luc Guionnet + Seijiro Murayama), avšak jen do té doby, než jste se naladili. Pak vás pohltil do repetitivních kontrabasových riffů, scénických bicích, elektronického dunění a saxofonového běsu.
© YouTube Pan Sonic, všehozvuci, lesní bozi analogového bastlení. Pokud jste o nich něco někdy slyšeli, a od devadesátých let se toho dalo slyšet hodně, tak nešlo koncert ignorovat. V ČR zahráli už potřetí, poprvé někdy před deseti lety jako předkapela
Swans, podruhé v rámci Stimulu před třemi roky. A teď. Pro mě první a naprosto nezapomenutelný koncertní zážitek. Mika Vainio a Ilpo Väisänen stáli za obřím pultem a za jejich hlavami svištěla projekce. Tónové generátory, na zakázku vyrobené analogové přístroje od Jari Lehtinena, byly připojené na speciální osciloskop, který se promítal za ně. Byla to tlustá černá čára, která se rozostřovala, vlnila, proplétala a rozlazovala, podle frekvence zvuku. To, že Pan Sonic nepoužívají žádný počítač a všechno jedou postaru na plechové krabičky roztodivných tvarů, u kterých drnčí šroubky a teplem se rozlazují elektrické obvody, je obdivuhodné. Skoro se mi až chce použít slovo přírodní. Jako by analog byl nějakej návrat k zlatýmu věku. Tyhle přístroje nemaji žádnou paměť, žádné ctrl+s, všechno se jede na živo. Ilpo Väisänen, ten s bradkou, obsluhuje největší přístroj na pultu, zběsilý zelený plechový kolos s čudlíky ze starého rádia, podle mě hlavní zdroj zvuku. A Mika Vanio, ten s kotletami má k dispozici menší omřížkované přístrojky a modulátry. Když skončili, tak jsem vylez na podium, abych si to ověřil. Ještě jsem měl mžitky před očima, škoda, že jsem si to nevyfotil.
© MySpace To, co sem zažil v pátek v Arše, se mi mockrát nestalo. Hudba
Pan Sonic je tak nekompromisní a zároveň čistá a smrtící, že se tomu nejde nijak bránit. Jenom stojíš a kýveš se. Koukáš na projekci, ze které tě šlehá zvuková pomlázka. A ta ti pomáhá se v tom hluko-techno-punku pohybovat. Když ji pozoruješ, dokážeš odlišit i ty nejjemnější nuance, které bys jinak neslyšel. Sykot a praskání. Cítíš pohyby ruky na čudlíku. Grafický záškuby, zvukový pnutí. Masáže vysokým tónem střídají, razantní rytmické šlehy. Hity přejetý parním vlakem. Uprostřed koncertu jsem měl pocit, že odněkud slyšim hlasy. Že intenzita a hlasitost chumlu gradujících tónů mě posunula za hranici slyšitelnosti světa a já poslouchám něco, co nikdo jiný neslyší. Naprosto mystickej chladnokrevnej religiózní zážitek - slyšet Panenku Marii tancovat s trolama.