Co poslouchá...

Eva Samšuková
The Twang - Love It When I Feel Like This (2007)

Ačkoli mohou být ženské dračicemi, moje deska se do tohoto vydání Co poslouchá musicserver hodí spíš svou zdánlivou sladkostí. K britské kapele The Twang The Twang jsem se dostala přes song s nasládlým názvem "Ice Cream Sundae". Ve skutečnosti však jde o pohár plný hořkobolného textu, vypovídajícího o konci jedné lásky. Té se věnuje velká část textové stránky alba, vše ale pod polevou rozvláčných a rozšafných kytar nabitých neskutečnou energií, v pozadí s baggy muzikou, které se celá skupina nehorázně oddává i za zdmi zkušebny. The Twang předpovídala britská hudební scéna v čele s BBC nebo NME slibnou budoucnost. Album "Love It When I Feel Like This" se ale s očekávaným nadšením nesetkalo. Pokud se já sama nacházím v potřebném rozpoložení, jsem z The Twang jako u vytržení. Co jiného je lepší k rannímu vstávání, než akustická předělávka debutového songu "Wide Awake", a co vhodnějšího pustit v podvečer, než remix "Either Way" od The Streets?

"Either Way Remix"

---

Co poslouchá...

Honza Průša
Suzanne Vega - Beauty & Crime (2007)

Zuzanku jsem objevil v prváku na střední škole. Tehdy jsem si půjčil její aktuální a fantastickou desku "99.9 F°" a láska se dostavila hned s prvním poslechem. O patnáct let mladší "Beauty & Crime" mě zasáhla podobně silně. Album nedlouhé stopáže je vzácně semknuté, a to nejen po hudební stránce. U této Krásy booklet perfektně vystihuje náladu desky a jako celek je pro mě tím nejpříjemnějším, co Suzanne Vega vydala. O tom svědčí i fakt, že od data vydání ji mám stále ve své mptrojce a desku poslouchám velmi často - každých čtrnáct dní - a doposud se neoposlouchala. Suzanne byla už od své ranné tvorby charismatickou, vyzrálou osobou. Na své zatím poslední řadovce ji zůstává, navíc je elegantní, příjemná, přátelská i sexy a hlavně stále má co říct. Prostě fajn písničkářka, která si na nic nehraje.

"Frank & Ava"

---

Jedno z prvních sólových alb Paula McCartneyho, které jsem si oblíbil, bylo právě to o květech ve špíně. Paul po komerčně poměrně neúspěšném (ale umělecky výtečném, leč to nechme na jindy) albu "Press To Play" velmi chtěl hitparádový úspěch, a na téhle desce je to znát. Spojení s Elvisem Costellem sice možná nepřineslo takový sukces, jaký oba pánové očekávali (něco z jejich skladatelské spolupráce spolupráce se objevilo také na Costellově albu "Spike"), ale v Británii z toho číslo jedna albového žebříčku bylo. Společně napsaný výtečný singl "My Brave Face" (a ten japonský fanoušek v klipu je prostě k sežrání) či autorsky jen McCartneyho nádherná "This One" se také do několika hitparád zařízly. Připočteme-li k tomu jemné, ale nikoliv sladké melodie "Distractions" a "Put It There", koncertní (bohužel jen v rámci jednoho turné hranou) odpichovku "Figure Of Eight", bláznivý taneční úlet "Ou Lest Le Soleil" nebo skvostnou sólovou kytaru Davida Gilmoura ve "We Got Married", vyjde z toho v rámci Paulovy rozsáhlé diskografie velmi vydařená položka. A šestiminutová cukrkandlová "Motor Of Love" na tom nic nemění.

"My Brave Face"

---

Zvrácení, sprostí, uřvaní, hysteričtí, cyničtí a skvělí - takoví jsou bostonští Dresden Dolls. Jejich debutové studiové desce, jednoduše pojmenované "The Dresden Dolls" jsem společně už po prvním poslechu přísahala věrnost až do smrti. Nebo do vydání dalšího alba, kterým bylo po pár letech "Yes Virginia". CD s první nahrávkou ale v mém přehrávači rotuje o něco častěji, snad pro svou syrovost a neuhlazenost v porovnání s novějšími skladbami. Zpěvačku Amandu Palmer si s někým jiným hned tak nespletete už proto, že o šílené drsňačky, které ale budí dojem, že se zevnitř rozsypou při sebemenším doteku, a pořád zůstávají opravdové, je v hudebním průmyslu nouze. Na "The Dresden Dolls" dokonce už najdete jeden z největších hitů punk-kabaretové dvojice (MySpace.com), příbeh o chlapci na mince ("Coin-Operated Boy"), stejně jako hity, které se nikdy hity nestaly, ač by na to měly. Deska obsahuje všechno, co k jejich punk-kabaretu patří: povrchnost i hloubku, humor i vztek, šepot i řev, údernost i křehkost. A hlavně dvanáct skladeb, z nichž každá stojí za poslechnutí.

"Half Jack Live"