Mladí, akční, draví. Tak by se dali charakterizovat členové britské kapely The Subways. A stejně by se dala popsat i jejich muzika. Energii hledají po celém světě, všude, kde můžou. "Třeba v knize o ruském diktátorovi," prozradil během telefonického rozhovoru musicserveru frontman kapely Billy Lunn.
© thesubways.net Právě jste se vrátili z turné po Austrálii a za pár dní míříte do Evropy. Co pro tebe i pro celou kapelu takové turné vlastně znamená?
Já tohle cestování a koncertování miluju. Je to můj život a také důvod, proč se vůbec ráno probouzím. Vím o několika kapelách, které turné nesnáší, ale to fakt nechápu. Já na něj jezdím strašně rád.
A co vůbec od každého koncertu očekáváte?
No, je skvělé procházet se po pódiu a mít při tom možnost hrát na kytaru vlastní song, ve kterém vyzpívávám svůj život, song, který jsem napsal v nejtěžších chvílích života na kolenou v ložnici nebo naopak úplně zaláskován. Úžasné pak je vidět zástup diváků, kteří si s námi zpívají nebo přímo křičí texty všech písniček. Naše muzika je pro nás důležitá a je pro nás velkou výzvou, přinutit pomocí hudby lidi tancovat, bláznit a potit se. Pak sami cítíme tu energii a můžeme taky skákat po pódiu, po reprácích...
Podívali jste se už do všech možných koutů planety. Jak na vás zapůsobilo obecenstvo v Japonsku oproti například tomu australskému?
Lidé jsou v každé zemi úplně odlišní. Dokonce je vidět rozdíl mezi severními a jižními státy. Liší se i lidé z různých míst ve stejné zemi - třeba z venkova a z města. Do Austrálie zavítají evropské nebo americké kapely jen zřídka, takže když se pak koná nějaký takový koncert, je na lidech vidět, že si ho chtějí maximálně užít. No a Japonsko a jeho kultura, to je něco naprosto odlišného, neuvěřitelného a pro nás také dost zvláštního. Už jenom to jídlo se tak liší od západního. A lidé - píší i mluví s úplně jiným dialektem než my. Dá se to poznat i při koncertě, když někdo z nich poruší všudypřítomnou strnulost a odváží se s námi zpívat. Jsou tak slušní, že například po koncertě neobjevíte na podlaze ani kapičku rozlitého pití.
A pamatuješ si třeba český festival v Trutnově?
Jo, ten si teda pamatuju - bylo to super a zároveň jeden z nejzvláštnějších festivalů, kde jsme kdy hráli. Konal se uprostřed lesa, jako by někdo přišel a řekl, tak a teď vysekáme uprostřed porostu díru a postavíme tady stage. Vlastně to bylo jedno z našich nejlepších vystoupení. Diváci byli hrozně opilí, ale bylo vidět, že se opravdu dobře baví! Taky jsme se naučili několik českých slovíček.
© thesubways.net A není to občas unavující - většinu času procestovat? Nejspíš jste se museli vzdát něčeho ze svého dřívějšího života.
Máš pravdu, museli jsme toho pro kapelu a pro muziku hodně obětovat. Ale myslím, že nyní je to prostě přirozená součást našeho života. Ráno se probudíme a jediné, o čem celý den přemýšlíme, je další koncert nebo song, který jsme napsali. Myslíme na další země, města nebo lesy, které navštívíme. Chceme poznávat jiné kultury. Prožíváme vlastně neustálé dobrodružství a nemyslím si, že by s tím kdokoli z nás chtěl přestat.
Ani v momentě, kdy jste se rozešli se Charlottou? Není to asi lehké, zůstat s bývalým partnerem pod jednou, kapelní střechou.
Stalo se. A myslím, že já i Charlotte si moc vážíme toho, že spolu můžeme dál dělat muziku, ačkoli spolu už nechodíme. Uvědomujeme si, že máme to štěstí a možnost nahrávat alba, koncertovat a navštěvovat místa, jako je třeba Česká republika. Přece nám to náš rozchod nemůže znemožnit.
A co tvé problémy s hlasivkami? Jsi už úplně v pořádku?
Jo, díky za optání. Můžu teď zpívat dvacetkrát, no spíš tisíckrát líp než před tím, a křičet o dost hlasitěji.
The Subways...
...spolu hrají už osm let, ale kapelní narozeniny slaví až od vydání debutového alba "Young For Eternity" v roce 2005. Deska byla pouze nezbytnou částí valící se laviny, která se uvolnila po vystoupení The Subways na festivalu v Glastonbury. Všichni tři členové britské kapely - basačka a bráchové kytarista a bubeník - se pak lavinou nechali strhnout. Protože ty hudební laviny padají směrem nahoru, přišlo v roce 2008 další cédéčko "All Or Nothing", koncerty po celém světě a neustále se rozšiřující masy nadšených fanoušků. Rock'n'rollová kytarová muzika The Subways dokázala překonat několik netradičních překážek - například Charlottin a Billyho rozchod nebo jeho těžkou operaci hlasivek, po které zpěvák nemohl několik měsíců mluvit, natož pak zpívat. Teď míří kapela za dalším albem, které bude ještě odvážnější než dvě předchozí. The Subways jsou prostě důkazem splněných snů.
The Subways se představí českému publiku 6. dubna, kdy vystoupí v pražském Lucerna Music Baru.
Koncertujete po celém světě, hrajete ve vyprodaných klubech, máte venku dvě alba. Čeho dalšího chcete dosáhnout?
Pro mě samotného je teď nejdůležitější experimentovat - zkoušet v muzice nové věci, odvážit se skládat odlišné songy. Co se týče celé kapely, tak chceme ještě víc hrát po Evropě i v Americe, navštěvovat další a další místa. Chtěli bychom třeba předskakovat
Foo Fighters nebo si zase zahrát s
Oasis. Obě kapely patří mezi naše nejoblíbenější.
Jak to teď vypadá s novými písničkami? Máš čas a inspiraci k psaní textů?
Snažím se dát do textů všechno, co můžu. A třeba po nahrávání "All Or Nothing" jsem nemohl nic napsat tak osm měsíců. Byl jsem dost vyčerpaný, protože jsem veškerou svou energii vložil do nahrávání a vůbec do celého vzniku alba. A právě v těchto dnech se zase pouštím do tvoření. Inspiraci beru z koncertování po světě. Protože čím víc poznáváš svět, tím hlouběji objevuješ sám sebe. A tak jsou moje texty hodně o objevování sám sebe a o mých touhách.
Jaké jsou tedy tvoje touhy?
Jsou to lidé, objevování světa a celého vesmíru. Mám rád filmy, knihy, dobrodružství. Když nad tím tak přemýšlím, moje touha je vlastně život jako takový. Nechci promarnit ani jednu jeho sekundu, protože vím, že jednou tohle všechno skončí, že jednou prostě zmizím.
Takže nové songy The Subways jsou výhradně tvojí parketou?
Přesně tak, spočívá to zcela na mě. Pokud bych já nesepisoval nové skladby,
The Subways by žádné neměli. Ale nestěžuju si. Naopak si psaní nových věcí užívám.
Jak často se vůbec The Subways můžou sejít ve zkušebně?
Naše zkušebna je malá levná místnost. Dalo by se říci - nijaká. Podlaha i stěny zkušebny jsou šedé a není to zrovna inspirativní prostředí. Barevnost a život do něj přináší jedině naše hudba, na kterou se tu můžeme skvěle soustředit. Moc často spolu kvůli neustálému koncertování nezkoušíme.
© thesubways.net Mluvil jsi také o experimentech. Co třeba další album, máme se těšit na nové hudební prvky a odlišný zvuk The Subways?
Jo, rozhodně chceme hodně experimentovat a vyzkoušet spoustu nových hudebních nástrojů. Bohužel zatím nemůžu prozradit, které konkrétní nástroje naše další album obohatí. Chceme, aby to bylo překvapení. Můžu ale s jistotou říct, že se na další desce neobjeví žádná elektronika. Elektronické zvuky a samply nemáme v kapele moc rádi, takže určitě použijeme spíše orchestrální akustické nástroje.
Nakonec jedna speciální otázka přímo pro tebe, Billy. Co teď čteš za knihu?
Při turné po Austrálii jsem přečetl asi čtyři knížky a pak jsem nemohl najít vůbec nic dalšího ke čtení. Takže jsem zašel do knihkupectví a odnesl si první knížku, na kterou jsem narazil. Jmenuje se "Mladý Stalin". Je to Stalinova biografie, která popisuje třeba jeho začátky v bolševické straně. Baví mě to, jen se občas nevyznám ve složitých politických vztazích a situacích a taky dost těžko správně vyslovuji ruská jména. Nicméně jsem získal hodně nových informací a musím říct, že život pana Stalina byl tedy skutečně zvláštní.