Minulé "Objects Of Desire And Other Complications" mělo výborný zvuk, bylo dost rozevláté a na koncertech se několik věcí výborně chytlo. Ovšem zpětně bych mu dal o bod míň. Z jednoduchého důvodu. Ono nijak nedýchalo, byla to jen dobře producentsky zvládnutá nahrávka. Takový ten typický Monkey Business šmrnc tomu chyběl, což se ukázalo až po čase. Naopak ještě teplá "Twilight Of Jesters?" si bere to nejlepší z dob "Save The Robots", ale přidává aktuálně nastavený zvuk. Ten jistě podchytil i Miles Showell z londýnských Metropolis Studios. Najednou je to zase živý. Nepřidušuje se ve vakuu nekonečných možností počítače, ale poměr živých nástrojů s elektronikou je jedna ku jedné.

Je to jako vyjít na vzduch a pořádně se nadechnout. Slyšíte, že je nahrávka dělána s čistou hlavou. A že do ní tentokrát kecalo víc lidí než jen Roman Holý, jehož rukopis sice pořád hraje prim, ale je přikořeněn. Víc hlav, víc ví - stará pravda. Zároveň se nikdo nepachtí za úspěchem za každou cenu, to by mnoho věcí od textů, přes aranže až k hostům vypadalo jinak. Je evidentně zařazen volnoběh.

Jsou to prostě Monkey Business. Ve formě, s elánem, jaký měli na debutu a s pořádnou porcí srandy. Srandy ve střihu Monkeys. Tu v roce 2009 a po pěti řadovkách snad nemá cenu popisovat. Navíc bych to nerad veřejně propaloval, ať si každý objevuje sám. Faktem je, že všechno je myšleno s jediným cílem - zábava. Ironie, sarkasmus, a hlavně neřešit něco, co se po nich nechce. Oni jsou tady od toho kejklířství, a toho se drží.

Ashley Slater dvě písně dostal do roviny zlatého repertoáru Monkey Business. Zcela určitě by svítili i v playlistu Freak Power. Především "Id Song" nabitý prvotřídním tanečním funkem, jenž v závěru podrtí i Ashleyho trombón, je oblečen do toho nejvíc šik kostýmu, v jakém se dosud MB's po hudebním molu prošli. Stylový je i featuring Vlasty Třešňáka do songu porovnávajícího chuť piva & holek za socialismu a dnes. Jeho: "Ve státním znaku - vorel a panna - národním sportem čára - horník nám káže - tlučhuba tluče - a farář fárá," zní kouzelně. Dalším pilířem je "Gumball". Ten minimalistický beat vám najede a už se ho jen tak nezbavíte. Ležérní zpěv ještěra (ještěra, ne jestera!) Glenna Hughese dodává potřebný pocit jízdy v autě a refrén je fresh jako ona část závodu kolem přístavu v Monte Carlu. Dva slabší kousky ("Kings Of Discotheque", "Fatal Tempo") jsou přemáznuty tím zbytkem, jenž má vysoké ambice.

Roman Holý se konečně rozezpíval a jeho hlas uslyšíte několikrát, to je další plus z hlediska pestrosti. Ale buďte klidní, Matěj se třeba ve "Wedding Song" projevil také dost. Za to Tonya je oproti dřívějšku trochu vzadu. Nicméně tady hodnotíme konečný výsledek a ten je rozmanitý a promakaný jako samotný obal. Mám takový pocit, že tohle je konečně jejich deska, co má na to zabodovat někde za hranicemi. V Argentině už to mají nastartované velmi slušně a propagace, již jim momentálně samými superlativy po USA a Británii prokazuje Hughes, Slater i věhlasný Showell, by také mohla mít dopad. Jediná škoda je, že tohle cédéčko nevzniklo za nejlepších časů Jamiroquai, to by byla teprve jízda.

"Twilight Of Jesters?" je zatraceně propracované a živé - cítíte z toho emoce. A věci, které můžete zkoumat pořád dokola a přesto baví a překvapují, jsou nejlepší, to ví každý. Tak tančete, bavte se a užívejte si barevnosti. Od poselství jsou tady jiní. "Happy future gone, we don't know what's going on, we keep running!"