Tom Jones znovu nastartoval svou kariéru před deseti lety vydáním alba "Reload". Ve spojení s překvapivými jmény (např. Portishead, Mousse T, The Cardigans) vdechnul nový život vypůjčeným songům a dvěma novinkám ("Sexbomb", "Looking Out My Window"). Byla z toho nejúspěšnější i nejprodávanější deska jeho dosavadní diskografie. Rázem se stal opět obletovanou hvězdou. O podobný koncept desky pak usilovali i další, ale pamatujete si na někoho z nich? Jediný stejně nečekaný kousek v celosvětovém měřítku předvedl až o šest let později Paul Anka, když do swingového rytmu předělal Nirvanu, Oasis či Soundgarden a bylo z toho album "Rock Swing". Ale to je úplně jiná kapitola. Zpátky k Tomu Jonesovi.

Cesta od "Reload" k novince "24 Hours" byla, co do nových nahrávek, poměrně šedivá. Vyplněná především kompilacemi a samozřejmě bezpočtem koncertů. Za zmínku stojí snad pouze deska "Mr. Jones", kterou mu v roce 2002 vyprodukoval Wyclef Jean. Poslední léta to trochu vypadalo, jako by Tygr z Walesu pospával v ústraní. K útoku ho vyprovokoval až nástup retro vlny, tedy nu-soul či vintage style - jak se komu líbí. Možná chtěl jen vyrovnat ten genderový nepoměr v ní, ale dle svých prohlášení si spíše dal za úkol vzít si zpátky své území. A tak Tygr zařval.

I tentokrát si na pomoc přibral nečekanou posilu. Hlavním producentem alba ustanovil drum'n'bassové duo Future Cut se zadáním natřít to Marku Ronsonovi. Mise zákeřná, ale ne nesplnitelná. Spojení, které se na první pohled zdá poněkud scestné, ukázalo, že má smysl. Singl "If He Should Ever Leave You" zařadil hudební magazín Spinner mezi deset nejlepších nahrávek roku a podobný potenciál má také skrytý track "Take Me Back To The Party". "Feels Like Music" je vypalovačka s tahem na branku jak ze zlatých šedesátek. "Sugar Daddy" napsaný a taky zahraný polovinou U2 (Bono, The Edge) dokazuje, že i zpěvák Jonesova formátu má smysl pro sebeironii (neplést se sebeparodií).

Future Cut však nejsou jediným esem v rukávu. Další vysokou kartu do hry přináší opět producentské duo, které stojí za zvukem výrazných hudebních nováčků Gym Class Heroes, The Academy Is… či Kate Perry. S*A*M a SLUGGO mají na "24 Hours" startovní výstřel. Pecka "I'm Alive" album otevírá a úvod je to opravdu razantní. Řekl bych stejně razantní, jako je úpadek druhé poloviny desky. Není to ovšem otázka kvality, ale spíše tempa nahrávek. Jako by si Tom Jones poté, co vzpomíná na své divoké začátky, uvědomil, že už pár let pobírá důchod. A tak zatímco vás první polovinou roztančí, tou druhou říká, že byste se raději měli nad svým životem zamyslet, viz titulní skladba.

"24 Hours" je dobrá deska. V rámci Jonesovy diskografie i v rámci retro šílenství. Bude se o ní ale vědět za deset let stejně jako o "Reload"? Těžko. Stačilo by ovšem nechat na desce dva tři kousky old soundu a s dalšími se posunout zase o kus dál. Třeba k domovskému zvuku Future Cut. Pak by všechno mohlo být jinak. Ale třeba se toho ještě dočkáme. Tom Jones má podle všeho síly stále ještě na rozdávání.