Po dvou návštěvách Ostravy, přičemž o první jsme psali a druhá se odehrála v neděli 1. února, přiskákali Australian Pink Floyd také do matičky Prahy, čímž jistě nějaké čtyři tisícovky místních milovníků dalších cihel do zdí velmi potěšili. Mám rád floydovské začátky koncertů. I australští hudebníci zachovali se dle svých vzorů a pouhou minutu po osmé, kdy byl začátek avizován, potemněla holešovická hala a zazněly tóny harmoniky. Vedle mne sedící dámy (k sezení byla stejně jako na loňském ostravském koncertu všechna místa) ještě narychlo dojednávaly jakési kulinářské záležitosti, byly však nemilosrdně přerušeny mohutným úderem do strun a bubnů: "In The Flesh" a floydovské veledílo, zvané též někdy i Watersovo nejmilejší dítko, se naplno rozjelo. Dva kytaristé, basista, zpěvák, bubeník, klávesista, perkusionista a tři sboristky, to už je slušně velký kolektiv, který zmůže ledacos. A když se k tomu přidá něco málo předtočených podkladů (kromě ruchů, mluvených dialogů a výkřiků také například dětský sbor), vznikne dílo znějící opravdu dokonale. To vše by samozřejmě nic neznamenalo nebýt naprosto skvělého zvuku. Za ta léta, co do holešovické haly chodím na koncerty, jsem v ní slyšel ledacos a několik koncertů bylo nazvučených opravdu výtečně (jmenovat můžu třeba R.E.M., Petera Gabriela, The Cure nebo samotného Rogera Waterse). Aparát a zvukaři Australian Pink Floyd snesou srovnání s naprostou špičkou - tak nádherně čitelné veškeré nástroje a hlasy bez zbytečné příliš ohlušující hlasitosti, to se slyší málokdy.

Kapela se rozhodla oslavit výročí předvedením kompletního díla, došlo tudíž i na skladby, které tu ve filmu, tu na studiové nahrávce chybí. Velké plátno za pódiem poskytovalo téměř neustále prostor pro animace vycházející z oněch filmových, i když ani tentokrát si Australané neodpustili vpašování nějakých těch klokanů. Světelná show ctila floydovské zvyklosti, tedy byla velenápaditá a přitom světla nebyla vůči divákům agresivní, a když ve druhé polovině došlo na zelené lasery, fanouškovi nemohlo ke štěstí mnoho scházet. Hnidopich snad mohl jen zalitovat, že se APF nepokusili o realizaci Watersova nápadu, který koncertní show "The Wall" ve své době nejvíc proslavil, tedy postavit na pódiu v průběhu první poloviny představení zeď oddělující muzikanty od diváků. Chápu ovšem technické obtíže při realizaci této radovánky, ostatně pokud mne paměť neklame, kdesi jsem kdysi četl, že samotní Pink Floyd na živé podobě "The Wall" právě pro její náročnost prodělali značný obnos. A tak byla zeď australská stavěna a v závěru bořena pouze animovaně na plátně. Ovšem televize, lampa a křeslo pro Pinka samozřejmě nechyběly v reálu.

Celá show "The Wall" proběhla téměř bez jakéhokoliv vyrušení, soustředili se jak hudebníci, tak posluchači. Mohutný potlesk až na výjimky zazníval mezi skladbami a ojedinělý výkřik zřejmě pivem posilněného nadšence "Lidi k**** fanděte!" zůstal během písní oslyšen, neb každý tón byl doslova hltán. Snad i proto nečekané kytaristovo přivítání diváků před kusem "Young Lust" působilo malinko nepatřičně. V půli představení naopak přišla celkem vhod dvacetiminutová pauza, těžko by se totiž jinak volil okamžik ulehčení tělu.

K výkonům hráčským a pěveckým nelze mít mnoho výhrad, snad jen sem tam nějakou drobnost, jako že "In The Flesh" ve druhé části byla z pozice zpěváka prosta vzteku a charismatu, jaký ve filmu předvedl Bob Geldof, nebo že odpichovka "Run Like Hell" měla příliš natahovaný začátek. I se sóly nakládali muzikanti tentokráte citlivě, ne jako na loňském vystoupení. A když po "Outside The Wall" skupina odkráčela po dvouhodinovém vystoupení z pódia, říkal jsem si, že teď přece nelze navázat pražádným přídavkem - vždyť tohle je ukončený celek, který zanechal silné emoce, tak proč něčím dalším rušit. Australian Pink Floyd se s tím vyrovnali po svém. Po pár minutách nezahráli přídavek, ale regulérní třičtvrtěhodinovou třetí část koncertu, přičemž v tomto tak trochu watersovském večeru působila zejména nečekaná ochutnávka z gilmourovského alba "Momentary Lapse Of Reason" velmi mile. Jen těch klokanů na plátně bylo v závěru trochu nadbytek.

Australian Pink Floyd dali všem fanouškům anglické legendy vydařený tříhodinový (přestávku počítaje) dárek. Pravdou je, že opět působili poněkud chladně a odtažitě (aby ne, jejich koncertní program je opravdu řádně zahuštěný), ale na druhou stranu k "The Wall" se takový přístup vlastně hodí. Kdo přišel, rozhodně neprohloupil.

Setlist: MC:Atmos, In The Flesh, The Thin Ice, Another Brick In The Wall (Part I), The Happiest Days Of Our Lives, Another Brick In The Wall (Part II), Mother, Goodbye Blue Sky, Empty Spaces, What Shall We Do Now?, Young Lust, One Of My Turns, Don't Leave Me Now, Another Brick In The Wall (Part III), The Last Few Bricks, Goodbye Cruel World, Hey You, Is There Anybody Out There?, Nobody Home, Vera, Bring The Boys Back Home, Comfortably Numb, The Show Must Go On, In The Flesh, Run Like Hell, Waiting For The Worms, Stop, The Trial, Outside The Wall, Shine On You Crazy Diamond, The Great Gig In The Sky, Learning To Fly, Wish You Were Here, One Of These Days, Brain Damage, Eclipse

Fotogalerii z koncertu najdete ZDE.

Australian Pink Floyd, Tesla Aréna, Praha, 2.2.2009