John Zorn a Masada, jeden ze světově nejuznávanějších jazzo-surfo-sefardo-klezmer-klasických souborů se konečně ukázal i v Praze. Publikum bylo na koncertě v Arše různorodé, přesto byli jazzoví fajnšmekři, rockoví fanoušci, hudební kritici i muzikanti strhnuti stejnou měrou a pro všechny to byl zážitek, na který se nezapomíná.
© Karel Šuster
A stalo se. Jedna z velkých mezer v dosud nepozvaných hudebních velikánech světového významu byla zaplněna, v pondělí se v divadle Archa odehrál u nás premiérový koncert Johna Zorna a Masady. Neboli kapely složené z nejrenomovanějších převážně jazzových (nebo z jazzu alespoň vycházejících) světových muzikantů. Kdybych měl jen přednést výčet jmen, se kterými členové Masady kdy spoluhráli, překročil bych kapacitu tohoto článku, bude snad stačit, uvedu-li, že s Johnem Zornem vystoupil trumpetista Dave Douglas (spolupráce s Donem Byronem, Jimmy Cobbem, Williamem Parkerem...), bubeník Joey Baron (
Dizzy Gillespie, L.A. Philharmonic, Tim Berne,
Stan Getz,
Philip Glass,
John Scofield, Al Jarreau, Fred Frith,
Laurie Anderson, Allen Ginsberg...) a basista Greg Cohen (Antony Coleman,
Rolling Stones,
Tom Waits,
Lou Reed,
Laurie Anderson...) - podrobnější výčet najdete na těchto
stránkách.
Soubor
Masada vznikl před šesti lety (vydal deset řadových alb a čtyři koncertní), jak už název napovídá (
Masada je náhorní plošina kousek od Jeruzaléma, kde se podle pověsti v roce 73 n.l. postavila necelá tisícovka Židů více než desetinásobné převaze římských vojáků), Zorn se v něm konfrontuje se svými židovskými kořeny. Jinak se ale jakékoli žánrové kategorizaci vzpírá, nad snahami kritiků o řazení jeho hudby k tomu či onomu směru se většinou pousmívá, představu o tom, co vlastně hraje, si lze udělat z této citace:
"...pořád mě překvapuje, a je to pro mě symbol omezenosti kritického sluchu, jak nás kritika popisuje: setkání klezmeru s Ornettem Colemanem! Jistěže tam je přítomný klezmer i Ornette. Ale dál následuje nespočet dalších vlivů... je tam surf music, filmová stylistika, sefardské a arabské motivy, moderní kladika, modální jazz". Dost teoretických úvodů, vraťme se do pondělní Archy.
© Mirek Vodehnal
Souhra čtyř výše uvedených hudebníků funguje jako něco docela samozřejmého a přirozeného,
Masada je víc než souhrnem čtyř sólistů jedním tělem, jedním harmonickým organismem, který funguje a ožívá s energií z diváků a nad jehož možnostmi a dokonalostí nám smrtelníkům padá brada údivem. Na nástroje nehrají v pravém a konvenčním slova smyslu, spíš přes ně promlouvají, vyjadřují skrz ně náladu, která na místě (ať už přičiněním diváků, nebo vlastního "vyhecování se") vládne, ne však stylem exhibicionistů - jazzmanů, ale ukázněných společníků, kteří spolu mají chuť komunikovat. Ohromný nadhled jak nad vastním instrumentem, tak styly, které míchají, jim dovoluje zacházet s nástroji velmi neortodoxně (viz. Baron, který je schopen odbubnovat celé sólo jen rukama a využívá zvuků prakticky celého těla své soupravy, nebo Zorn, který nechá saxofon někdy jen sípat), což když sečteme s hravostí, lehkostí a ohromným citem pro dynamiku, tedy s vlastnostmi, které jsou na na pódiu přítomné nonstop, zažíváme jistý druh hudební nirvány.
© Mirek Vodehnal
Hudební produkce Masady trvala bohužel jen necelých osmdesát minut, což působilo mírně nepoměrně vzhledem k množství vydaných materiálů a k faktu, že u nás vystupovali poprvé. Nutno uznat, že muzikanti museli být vyčerpáni, neboť hráli od začátku s plnou vervou (tím není myšleno nahlas a překomplikovaně, spíš s plným nasazením duše i těla), na druhou stranu ovace zažívali ohromné a chuť do hraní jim také nechyběla, takže by jedním přídavkem navíc jistě nic nepokazili. Nebo, že by odhadli, ve kterém nejlepším je správné přestat...? Každopádně mají již teď jistotu, že na příští koncert v Praze si přijdou tento "dluh" vyzvednout minimálně všichni, kdo byli přítomni v pondělí.
John Zorn &
Masada, divadlo Archa, Praha, 27.11.2000