Jak dopadla letošní Alternativa 2000? To zjistíte v tomto článku...
A letošní ročník výjimečně dlouhé, výjimečně pestré, výjimečně náročné Alternativy je za námi. Stejně jako na jiných festivalech, stejně jako na minulých Alternativách, i zde člověk zažíval šoky z mimořádně povedených koncertů, viděl spoustu průměrných kapel a nudil se při produkcích souborů, které ho o svém "poslání" nepřesvědčili. Štěstí Alternavity bylo v pro mě záhadném až geniálním klíči rozmístění koncertů jednotlivých kapel. Téměř z každého večera jsem odcházel se stejným pocitem, totiž, že i dnes jsem viděl jak něco, co za návštěvu rozhodně stálo, tak kapelu, která mne v lepším případě nezaujala. Což se alespoň mně zdaleka na všech vícedenních festivalech nestává (a na tom jsem se shodl se spoustou dalších diváků - ačkoli měli své koně a pakoně v úplně jiných učinkujících) a považuji tento jev za kritérium kvality organizace. Snažil jsem se chodit na maximum koncertů, nicméně vidět všechny nebylo lidských silách (byly i dny, kdy se v jeden čas hrálo na dvou místech) - pokud se to někomu podařilo, pak smekám klobouk - proto nechápejme následující výčet jako pokus o vyčerpávající výpověď.
© Lexa Hudeček
To, co předvedl
John Zorn v pondělí 27.11. v Arše, nezažilo v dalších dvanácti dnech obdoby (ne nadarmo už jsem se o něm jednou rozepsal
zde). Přesto se vyskytlo pár kapel, které (aniž bych jim chtěl podsouvat snahy o nápodobu, je možné, že Masadu nikdo z nich ani neslyšel) mířily k podobným principům a s větším či menším úspěchem tu pověstnou kombinaci živlu, instrumentální vyzrálosti a nadhledu nad styly předváděly. Za všechny bych jmenoval Italy
Zu (Delta, 28.11.), kteří by se dali připodobnit k tomu, co by býval Zorn hrál, kdyby však byl o dvacet let mladší a méně zkušený a chtěl hrát punk. Z kapely (baskytara, saxofon, bicí) vyzařoval neskutečný náboj, do nástrojů střídavě řezali, střídavě si s nimi hráli a přitom měly jejich kompozice hlavu a patu, volnost a náladu. Podobně na tom bylo francouzské duo na protějším pólu trvání Alternativy, totiž předposlední den (8.12.) v Arše vystupující bubeník s akustickým kytaristou
Cheval de Frise. Jejich kořeny by bylo možno hledat více v hardcoreu a klasice než jazzu, po delší době působilo jejich vystoupení nepatrně monotónně, stylově příliš nepřesahovali, ale živel v nich byl a styl, který přehrávali, pramenil více z jejich duší než mozků. To samé by se dalo říct o kapele z úplně jiného kouta světa, kapele, která hraním doslova žije a jejíž členové se plně rozdávají v celé své rozervanosti a bohorovnosti, kapele, které nešlo odolat a která měla jednu z nejvíce příznivých atmosfér, totiiž ruských
Aukcyon (Archa, 9.12.).
© Lexa Hudeček
Zcela zvláštní skupinu by mohly tvořit sobory (nebo vlastně jednotlivci) založené na improvizovaném experimentování se zvuky a nástroji, potažmo přístroji v čele se svým polobohem, modlou, prezidentem hnutí "Rock in oposition" - Britem
Chrisem Cutlerem (Delta, 29.11.). Dovolte mi pár vět navíc k jeho koncertu. Ať se vystupování těchto umělců líbí jakkoli a komukoli, zůstává objektivní pravdou, že jejich koncerty nejsou stejné, ba nejsou si ani podobné. Tudíž někdo může vidět Chrise Cutlera šestkrát a být z jeho produkce odvařený pokaždé a pak přijít na jeden koncert a nepochopit ho, někdo si jeho nepochopení přičítá vlastní omezenosti a neotevřenosti, někomu už samotný fakt, že jej viděl, stačí k pocitu blaha a nadšení. Já jsem se pohyboval od jednoho extrému k druhému. Když jsem sympaticky vzhlížejícího pána viděl před vystoupením, cítil jsem kontakt s něčím velkým a neobvyklým, během hraní jsem však chtě nechtě o jeho cílech musel začít pochybovat až jsem dospěl do fáze naprostého zmatku a nepochopení. Své vystoupení popsal jako odraz současného světa, kdy vše, co nás obklopuje, je propojeno přes počítače, které vše mění a deformují. A i Cutlerovy bubny byly speciálními mikrofony převedeny do počítače, jeho pohyby speciální technikou transformovány do zvuků a spousta dalších vymožeností, perkusí, kusů libovolných materiálů, stroječků, volovinek, efektových krabiček, milióny šňůr a zařízení obklopovala jeho místo na pódiu (jednou mu také celý systém spadl a přestal jít zvuk, což Cutlera překvapivě dost rozhodilo). Proč ne. Ale proč také ano? Kdyby se v té těkavé změti hluků a ruchů dala najít nějaká linie, nějaký zcelující bod, pak ať používá cokoli, jeho Deltí produkce ale vypadala jako jedna velká konceptuální manýra. Svým projevem mne zde zkrátka nepresvědčil - už jen jeho neuvolněnost, křečovitost a nervozita z toho, co přijde za minutu, za půl minuty, za sekundu nepůsobily profestionálně. Doufám, že mi to, Chrisi, jednou vyvrátíš.
© Lexa Hudeček
Takovýchto osobností učinkovalo během Alternativy spousta, některým scházel při hraní jakýkoli koncept (viz. americký kytarista, resp. muž používající kytaru,
Robert Poss - Delta, 28.11.), jiní naopak svým jednoduchým, čitelným a přesto neortodoxním a originálním způsobem člověka téměř uhranuli (australský bubeník
Tony Buck - Delta, 1.12.). Svým způsobem k nim mělo blízko i vystoupení Američanky
Laurie Amat obklopené českými chlapci v čele s Alexem Švamberkem
Tonton Macoutes (Archa, 5.12.) - promiň, Laurie, tys byla dobrá, ale jinak strašná nuda (proč ta ušlechtilá vážnost a patos ve tvářích pánů z kapely, když o nic nešlo?) - do podobných sfér mířící brněnští
Sledě, živé sledě, jsou v tomto ohledu mnohem přirozenější a poslouchatelnější; nebo australský houslista
John Rose v duu s anglickým pianistou/spinetistou
Veryanem Westonem, kteří dík velmi odlehčené a uvolněné atmosféře (dané nejen zdravým shazováním zahraného mezi skladbami) dokázali prodat jak party jinak náročné až neposlouchatelné, tak i skladby levné a bulvární (á la styl Karlova mostu - tu úryvek z Bizetovy
Carmen, tu Dvořákova Humoreska, tu všem známá Santa
Lucia) a ani jeden extrém nepůsobil nemístně, člověk jim to jednoduše věřil.
© Lexa Hudeček
Pak jsou tu kapely, které by se daly strčit do rajónu alternativního popu, kapely, kterými mnozí alternativci téměř pohrdali, kapely, které ale často nekonkrétní pocity a nejisté dojmy z ostatních spíše zachraňovaly. Zatím jsem nenarazil na člověka, kterého by nedostalo dámské duo
Tara Fuki (Delta, 29.11.). Dvě krásné cellistky (Andrea Konstankiewicz a Dorota Blautová) nemohly nezaujmout už od pohledu, natož s jemností sobě a svým nástrojům vlastní a citlivostí pro dynamiku a aranže - od šišlavého hlazení (texty v polštině udělají své) až k výrazovým explozím, u kterých by jiným praskaly smyččce, jsme se dočkali mnoha poloh, bylo na co koukat, bylo co poslouchat, bylo nad čím slintat, co by si člověk mohl přát víc. Dalším popem, který dokonce aspiroval na akustické tanečno mohli být brněnští
Fru Fru Serious (Archa, 5.12.), nový projekt zpěváka z Pluta Václava Bartoše. Představte si rituálnější stránku Pluta, trochu jednodušší texty, jednodušší rytmy, přidaný zvuk syntetických kláves, mnohem hutnější a přehlednější aranže a máte je na světě. Minimálně tu necelou hodinu, co hráli, působili jako moc příjemné a uvolněné osvěžení. Ještě blíže k tanečnu, leč syntetickému, měli Rakušané
Orchestra 33 1/3 (Archa, 6.12), nebo maďarští
Másfél (Archa, 7.12.), obě kapely po chvíli poslechu až utlumovaly, když neměl člověk zrovna chuť na tančení, neměl moc prostoru k poslechovému obžerství.
Nebudu vás dlouho unavovat, pokud se vám slova už pletou, pak vězte, že zažíváte stejný pocit, jaký má většina intenzivně navštěvujících diváků (a to jsem zmínil sotva polovinu učinkujících, ani jsem nestihl dodat, že Maďaři
Erzsi Kiss Music byli nejlepší a německý jazz
Alfred Harth & Imperial Hoot zas dle mého nejslabší). Útlum vnímání, rezignace na jasné vyjádření, slyšiny z koncertních motivů, útěk před čímkoli hlasitějším, vyhledávání ticha, tepla, tekutin a transportu zpět do normálního světa... tak může vypadat stav diváka, který trávil dvanáct večerů v prostorách festivalu
Alternativa - a stálo to za to (velké dík organizujícímu
Unijazzu)! I když... člověk je zas o něco rozmazlenější a zvýší se mu kritéria kvality pro další koncerty, těžko si lze u nás dříve než za rok představit podobnou sešlost s tak vysokým a nadprůměrným kreditem.
Festival
Alternativa, divadlo Archa, klub Delta, Vagón, Praha, 27.11. - 9.12. 2000