Chris Martin před pár dny přišel s tím, že to Coldplay možná brzy zabalí, protože být rokenrolovou hvězdou po třiatřicítce prý nedává smysl. Bratři Youngové už mají přes padesát a s Martinem názor rozhodně nesdílí, protože po třiatřicítce vydali s AC/DC již čtyři alba. Aktuální novinka "Black Ice" je jejich patnáctým studiovým zářezem a nabízí ten samý rokenrol, jaký nabízejí AC/DC již dlouhá léta: "Youngovu kytaru, Johnsonův chraplák, solidní rytmický spodek, riffy, riffy, riffy a refrény čekající na tisíce hrdel smočených pivem všech světových značek od Radegastu po Duff," napsal v hlavní recenzi Pavel Parikrupa. S narážkou na stereotyp pak novince AC/DC udělil neutrální šestku, s čímž se průměrný výsledek naší makrorecenze v podstatě shoduje - šestapadesát procent.

---

Petr Bláha - Cukrová vata pro rockery (7/10)
Vztah k interpretovi: Z rockových klasik preferuji Led Zeppelin, ale AC/DC si velmi vážím

AC/DC se léty dostali do nezáviděníhodné pozice. Stojí na místě, ze kterého nemůžou uhnout ani o píď, protože by je rozcupovali fanoušci, kteří čekají na starý dobrý rock'n'roll, jak ho znají již roky. Na druhé straně je kritika, která kapele bude vyčítat nulový progres a neustálé hraní si na svém písečku. Youngovu kytaru poznáte okamžitě, i kdyby hrál v Iron Maiden, a Johnsonův ječák snad není třeba komentovat. Celá deska doslova přetéká různými rock'n'rolly v mnoha podobách, takže můžete jezdit rockovým vlakem, snít rockový sen nebo rockovat celou cestu. Ano, je to klišé, je to vata, ale zatraceně sladká a cukrovou vatu já moc rád. Kapela už asi těžko překoná "Back In Black", ale pořád si může své rockové stáří užít a z "Black Ice" je nadšení opravdu cítit. Stejnojmenný song, nablueslá "Decibel" nebo singl "Rock'n'Roll Train" patří v dosavadní tvorbě kapely k tomu lepšímu. Revoluce se nekoná, kapela nepřekvapila a zároveň nezklamala. Černý led není kdovíjak silný, ale v klidu si na něm můžete podupávat do rytmu beze strachu, že pod vámi praskne! Let's Go Rocking All The Way!

Kateřina Červenková - Protinožcům delší tvůrčí přestávka neuškodila (6/10)
Vztah k interpretovi: K AC/DC žádný výjimečný vztah nepěstuju, prostě se u nás doma odjakživa poslouchají.

V jednoduchosti je krása, ve stálosti a neměnnosti vlastně taky a AC/DC a jejich elektrizující rock jsou přesně taková jistota. Jistota, která například na rozdíl od uměle prodlužovaných vztahů jen tak nepřestane bavit. A protinožcům v tomhle směru poměrně dlouhá tvůrčí přestávka naštěstí neuškodila. Už pilotní singl a zároveň otvírák desky, živelný "Rock'n'Roll Train" naznačuje, že nás nečeká žádné nepříjemné překvapení. Aniž by se nechali ovlivnit modernější hudbou a aniž by si na "stará kolena" vymysleli nějaké muzikantské rozmary, australští hardrockeři po osmi letech nahráli nové album opět podle svého charakteristického návodu. Drží se nepříliš složitých, syrovějších a energických rytmů, které jsou tradičně postavené na Angusově výrazné a dynamické kytaře. Je pravda, že AC/DC hodně často vykrádají svoje starší hity, podobnému kopírování se však nevyhne většina umělců, kteří setrvávají na hudební scéně několik desítek let. Větší problém vidím v tom, že je album až příliš dlouhé, díky čemuž po chvíli začne znít kolovrátkově a skladby splývají v nesourodý virvál. Nicméně ani to tolik nevadí. "Black Ice" není v ničem závratné, v dnešní době však potěší mnohé staromilce, konzervativní obdivovatele poctivého, rázného a řízného brnkání na struny.

Luboš Kreč - Možná poctivé, možná nudné (6/10)
Vztah k interpretovi: Mám je vlastně rád, ačkoli jsem nikdy nedoposlouchal některou z jejich desek do konce. Fascinuje mě ta vpravdě geniální monotónnost.

S australskou rockovou latimérií se to má podobně jako s Jamesem Bondem. Copak je někdo zvědavý na agenta Jeho veličenstva bez sklenky martini, bez podléhajících krásných žen a bez obligátního "Jsem Bond. James Bond!"? Někdo asi jo, ale většina fanoušků ne. A hlavně pro ně bývají Flemmingovy post-adaptace točeny, kvůli kultu, kvůli tradici, kvůli důvěrnosti, možná pro legraci. Také AC/DC sami sebe chápou jako svého druhu jistotu. V době, kdy se všechno mění závratnou rychlostí, kdy krachují burzy a propadají se finanční trhy, přicházejí s nabídkou kvalitní obyčejnosti, nepřekvapivosti. Nikoho nezaskočí, nikoho nevyděsí experimenty. Protože je po nich nikdo nechce. Skupina ví, že to poslední, co stárnoucí rockeři žádají, je elektronika a zvuková odvaha na stará kolena. Tak se musí k "Black Ice" také přistupovat. Ta deska jde mimo škály a stupnice hodnocení, ty na ni nemohou mít vliv. Ona - podobně jako James Bond (ten dřívější) - nabízí sice v převlecích, ale pořád to staré známé. Možná poctivé, možná nudné. Ale tak to má být. A tak to evidentně funguje. Výsledných šedesát procent je prostý průměr: mezi osmičkou od fandů a čtyřkou od nezasvěcených kritiků.

Radek Londin - Rambové rocku se vracejí! (6/10)
Vztah k interpretovi: Poprvé byli těmi hard rockin' guys ze soundtracku k "Poslednímu akčnímu hrdinovi". Znám největší hity.

"One hot angel, one cool devil," zní první slova na aktuálním zářezu již téměř dvacet alb čítající diskografie absolutních rockerů AC/DC, tak absolutních, že je snad ani nejde parodovat. V textech máme oheň, vzduch, led, páru a další desítky nezbytných propriet. Jak může kapela přes třicet let stavět na stále stejném modelu jednoduchých bluesem ošperkovaných riffů, štěkavě frázujícím zpěvákovi a refrénech čitelných jak "máma má maso"? Může, když to zní, jako by se pro rock narodili. Jasně, musí se už opakovat, přesto patnáct kousků nabízí dost fintiček, abyste se i po padesáti minutách přistihli, jak pokyvujete hlavou. Neznám jejich tvorbu do hloubky, ale pravděpodobně praktikují model nakrást si rovnoměrně na ploše celé své diskografie, lehce přeleštit a rozházet tak, že aktuální placka vlastně působí celkem nápaditě. Fanoušci musí být dokonale šťastní, protože dostali přesně to, co mají rádi. Všem ostatním, jimž nesmrdí slovo bigbít a ještě snad náhodou žádnou nahrávku AC/DC nemají, vzkazuji - kupte si třeba "Black Ice" nebo jakoukoli jinou desku. Když vynecháte prostředek osmdesátých let, tak se nemůžete extra mýlit. Zbytek neřešte, nebyli byste rock'n'roll.

Michal Koch - Další zbytečná nahrávka (3/10)
Vztah k interpretovi: Naprosto neutrální.

Že jich ale je. Čeho? Inu nahrávek, které jsou pěkné, ale naprosto zbytečné. Nikdy jsem neměl v oblibě umělce, kteří hrají desítky let jednu a tu samou písničku, jen jí pokaždé dají jiný název. Ano, hodně fanoušků rozličných kapel nemá slova vývoj či posun nikterak v lásce, já však ano. Jména mých tří velkých oblíbenců (The Beatles, Pink Floyd, R.E.M.) budiž důkazem. Na "Black Ice" jsou stejné riffy, stejné halekání, stejné dunění jako od AC/DC slýcháme již desítky let. Ano, je to skvěle nahráno, skupině to šlape a ti skalní budou chrochtat blahem, pročež placičky mizí z obchodů po milionech, protože tohle je jistota. Ale jistota se často rovná stagnaci a to je slovo, které AC/DC a jejich tvorbu vystihuje naprosto přesně. A proto tvrdím, že je "Black Ice" úplně zbytečná nahrávka. Snad jenom ten název se vydařil, i když dokonce i ta černá už tady jednou byla. Je fajn těšit své máničkové ovečky, ale nestačilo by proto jednou za pár let objet svět s pořádnou koncertní show a následně vydat živák? Fakt je třeba předstírat, že máme inspiraci a natočili jsme něco nového?

---

Album: AC/DC - Black Ice
Průměrné hodnocení: 5,6/10
Celkový čas: 55:31
Skladby: Rock 'N' Roll Train, Skies On Fire, Big Jack, Anything Goes, War Machine, Smash 'N' Grab, Spoilin' For A Fight, Wheels, Decibel, Stormy May Day, She Likes Rock 'N' Roll, Money Made, Rock 'N' Roll Dream, Rocking All The Way, Black Ice