Vezměte partičku kámošů z univerzity, co žerou umění a design, umí chytit kytaru, třískat do xylofonu, psát básničky nebo alespoň parádně vřískat, a při troše štěstí si z vás hudební nadšenci sednou na zadek. A to je přesně případ Los Campesinos! - sedmi indie popařů, kteří sice neumějí moc hrát, jejich zpěvák vypadá se svojí mezírkou mezi předními zuby a účesem á la květák trochu jako blbeček, o to víc je to ale baví a svojí hudbu myslí upřímně.

V tom je kouzlo Los Campesinos!. "We Are Beautiful, We Are Doomed" začíná přesně jako jejich debut z letošního února odzbrojujícími peckami, "Miserabilia" má podle mě nejlepší šance stát se vedle "You! Me! Dancing!" hitovkou číslo jedna. Celé je to zase o potrhlém ječení kluků a holek, xylofonu, trianglu a dalších hračkách ze školní družiny a ve výsledku to působí neuvěřitelně mile a zábavně. Ne, tihle sedláci vám koutky nenatrhnou, spíš se budete jenom tak lehce usmívat a pokoušet se přemluvit k tanci kohokoli a cokoli, co se namane, i kdyby to měla být násada od koštěte.

Je zvláštní, co s deskou udělá pitomých patnáct minut. To je totiž rozdíl mezi "We Are Beautiful, We Are Doomed" a jeho o devět měsíců starším a dvě písničky delším předchůdcem. Jenže právě díky kratší stopáži má dvojka od Los Campesinos! lepší odpich, rychleji ubíhá a působí tak svěže, že se nejspíš těžko ubráníte a honem zmáčknete replay. A to se mi s "Hold On Now Youngster...", kde bylo dvanáct (téměř) identických zpívánek s jedním skvostem v podobě devítky, stalo málokdy.

Jasně, můžete mi omlátit o hlavu, že je to všechno pořád na jedno brdo, že se Los Campesinos! ještě nenaučili pořádně hrát ani zpívat a že tohle je přece jen jeden velký zbytek a odpad z prvního alba. Blbost. Já mít tyhle "zbytky" doma v odpadkáči, nikdy ho nevynesu. A jestli si při tomhle odpoledne netancujete po pokojíku, jste fakt divní.