"Sbírka kiksů" vznikla účelově jako splnění závazků vůči vydavatelské firmě. Nepříliš kulantní šlachovitý bard se rozhodl poprat se s povinnostmi netradičně - namísto vydání best of nebo studiové desky se rozhodl pro živé album sestavené z písní, které už nemá v živé paměti.

Pointa desky tkví v tom, že písničkář zpívá, zčistajasna zkazí text nebo ho zapomene a okamžitě se pustí do improvizace. Průšvih je, že zpěvákova duchaplná invence je občas nepřirozená. Ne tolik, aby vám to vadilo, ale dost na to, abyste postřehli, že komické kiksy nejsou zas tak opravdové. Schmitzer potvrzuje, že je pořád víc hercem než muzikantem. Přestože si dokázal zachovat vlastní osobitý ráz, mám pocit, že ztratil kus své pověstné bezprostřednosti, nacvičená a víckrát vyzkoušená improvizace není právě zábavné představení - ani pokud je předvedeno špičkovým hercem.

Jiří Schmitzer nepatří k druhu tklivých písničkářů, co se něžně rozplývají nad zelenými břízami či divokými lichokopytníky. On raději prdění, skepsi a ironii. Co mu schází na hlase, dohání zuřivostí projevu. Kdo ho nikdy předtím neslyšel, může celkem pochopitelně tvrdit, že neumí zpívat. Jenže v tomto případě hlasový potenciál nepatří k nejdůležitějším složkám projevu. Jde o barvu hlasu a o obsah. A to je právě to, proč jeho hudba baví. Většina textů sice má do rafinovanosti daleko, ale upřímnost, kterou někdy vyzařují, se vás nemůže nedotknout.

Hned při poslechu první skladby, hořké "Kaluže" o pomalém a trpkém stárnutí se těžko vyhnete mrazení v zádech. Na druhou stranu, počáteční záseky "Váhavého chodce" působí dost šroubovaně. Pan S. měl potřebu natočit sbírku kiksů, tak při hraní snaživě chybuje, i když mu to moc nejde. Občas se mu podaří vyvolat dojem hospodského strejce s kytarou bavícího hosty. Možná i záměrně - on přece takovým "strejcem" z Balbínky je. Pak ale spustí "Chtěl bych se potkat včerejší a dnešní" a vám znovu zatrne. Sebeironie v jeho podání není tak docela neškodná, přiměje posluchače, aby se zamysleli i sami nad sebou.

Jako kterýkoliv jiný folkař se Jiří Schmitzer sám doprovází. V jeho případě se jedná o dvanáctistrunnou kytaru. Přestože notoričtí hledači hnid mohou prohlašovat, že do nástroje mlátí jako Tommy Lee do Pamely, a nebudou daleko od pravdy, o instrumentální virtuozitě písničkářství zkrátka není. Schmitzer by totiž mohl klidně zahodit kytaru a doprovázet se skřípáním nehtů o tabuli. Pořád bychom ho měli rádi. Pro jeho syrovost, lidskost, nekomplikovanost a typické sprosťárny. Umí rozesmát, pobavit, rozesmutnit a znejistit posluchače jako málokdo. Stejně jako střídat role: zahraje jak stárnoucího samotáře, vzteklého psychopata, citlivého intelektuála, tak zpěváka, který se mermomocí snaží dělat chyby. A my mu je odpustíme. Kdo ne, ten na to nemá.