Milión schizofrenních sluncí

Snow Patrol se v roce 2006 stali solidní alternativou pro ty fanoušky Coldplay, kterým se nelíbil tehdejší boom okolo alba "X&Y". Parta Garyho Lightbodyho v té době měla venku již tři zatraceně kvalitní desky a solidní respekt hudební veřejnosti - za oceánem ji jako jednu z mála britských kytarovek dokonce akceptoval i hudební server Pitchfork Media. Čtvrtá řadovka "Eyes Open", velký hit "Chasing Cars" a příspěvek ke třetímu pavoučímu muži "Signal Fire" ale Snow Patrol vystřelily (taková paralela k úvodní písni novinky "If There's A Rocket Tie Me To It") právě někam na úroveň Coldplay před albovou trojkou. "A Hundred Million Suns" však má ke kýči daleko, spíše si ukradla trochu té schizofrenie z aktuální coldplayácké Vivy.

Na rovinu je třeba říct, že Snow Patrol i napopáté nahráli dobrou desku. Tak akorát melancholické melodie napasovali do pro ně typických, stále ještě neoposlouchaných aranží a ačkoli se nedá mluvit o nějakém zřetelnějším posunu, nelze jim zároveň upřít snahu o vývoj - pilotní singl "Take Back The City" je opravdu rock z roku 2008, žádná variace na již jednou úspěšně vyzkoušené hity z poslední desky "You're All I Have" či "Hands Open". Navíc dekadentním unisonem podbarvený refrén vás tím správným způsobem štve (čtěte nenudí). Jenže jako jediný stojí opravdu někde na pomezí, většinu desky totiž spíše symbolizuje váhavost, nerozhodnost, na kterou stranu barikády se vlastně postavit.

Ve zkratce by se totiž dalo říct, že zatímco první třetina "A Hundred Million Suns" křičí do světa, že Snow Patrol umí (mega)hity a že jsou radio-friendly, zbytek desky jen tak mimochodem dodává, že zase ne až tak moc, protože v profilu na Wikipedii mají napsáno, že jsou alternative rock a oni jsou na to slůvko alternative vlastně celkem hrdí. Právě "Take Back The City" ale ukazuje, že existuje i zlatá střední cesta, takže nemožný úkol si kapela nedala, jen se jí ho nepodařilo zcela naplnit. Samotnou kapitolou pak budiž závěrečný šestnáctiminutový opus "The Lightning Strike", který se skládá ze tří - možná i nejlepších - písniček a dokazuje, že pod značkou Snow Patrol je toho skryto opravdu mnohem více, než by se "fanouškům" z doby "Chasing Cars" mohlo zdát.

Snow Patrol se časem vyprofilovali v kapelu, která zaplňuje volné místo mezi Coldplay a Elbow, což "A Hundred Million Suns" nehodlá a vlastně ani nemůže změnit, protože na páté desce - pokud váš frontman nepřipomíná hobita a nejmenuje se Thom - toho už prostě moc neobjevíte. Důležité je, že skupina nesklouzla k prázdným a nic neříkajícím hudebním klišé a že v její diskografii stále chybí výraznější klopýtnutí.