Zastavení pod vrcholem Mount Votchi

Základním problémem Votchi je nezvládnutá produkce. Co je platné, že kluci umí složit skvělé melodie, když je obklopí aranžérským balastem a nasáté inspirace (především Párpli & Tull) pak chaoticky vrší na jednu hromadu. Co má co dělat jakási pseudogotika po česku na hardrockové desce ("New Religion")? Proč se každý slibný rozběh trestá vnucenou flétnou ("Money", "Keep On")? Nač uměle natahovat stopáž skladbami pro holčičky ("Ztrácím", "Dračí křídla")? Tohle všechno by měl pohlídat produkční. A to nemluvím o hrozném obalu na "úrovni" puberťáckého penálu pomalovaného propiskou.

Obrovský potenciál kapely je přitom zřejmý nejen z jednotlivostí. Taková "Rainbow", přestože vystřihovánka, má všechno: jízda Šikanzenem, členité rytmické přechody, hlasité přestřelky hammnondů s kytarou, nepřeslazené pomalé pasáže, přesně posazený vokál. Anebo "Nejdou" - riffárna s našlápnutým soundem, která prozrazuje, že s češtinou (u dobrých skladeb) jdou Votchi nahoru o celou třídu. V efektním českém refrénu se Petr Kutheil doslova vznáší prostorem. Jeho občas lopotná angličtina je rázem zapomenuta. A pod ním proběhlo malé kuře v hodinkách...

V přímém srovnání s prastarým českým hardrockem Flamenga či Blue Effectu jsou Votchi stále učedníci, ale už s občasnými doteky fluida mistrů. Hodnocení mi lítá od čtyř do desíti. Jsem dobrák, zapomenu na pár nepovedenek a dám osmičku. Ať je zároveň motivace a rezerva pro příště. Chce to ale zapracovat na angličtině, vyházet aranžérské pastelky, přestat blbnout a soustředit se na drajv.