Dámy a pánové, zapomeňte na Chrise Bottiho jako na současnou největší hvězdu smooth jazzu, či chcete-li jazzového popu, nebo jako na nejvíce sexy trumpetistu od dob Cheta Bakera. Tenhle chlapík a jeho band velmi dobře vědí, co to je skutečný jazz. A nebojí se ho použít.
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Jsou koncerty, u kterých by měli promotéři volit trochu střízlivější slovník při psaní plakátů, tiskových zpráv a PR článků. V případě
Chrise Bottiho padaly věty jako
"Nejočekávanější jazzová událost roku", což bylo ale vzhledem k již proběhlým koncertům Bobbyho McFerrina, Johna McLaughlina nebo k chystanému vystoupení
Candy Dulfer minimálně přehnané tvrzení. Nějak s tím nejde dohromady ani fakt, že ještě ve chvíli, kdy měl koncert začít, byl sál - optimisticky řečeno - poloplný a pořadatelé, aspoň to tak vypadalo, snad i přesunovali diváky ze zadních pozic blíž k pódiu. První řady, možná i vzhledem k dražšímu vstupnému, totiž zely prázdnotou. I organizátorům by bylo trapné, kdyby "nejočekávanější jazzový muzikant tohoto roku" hrál do prázdna (pomiňme teď čistě finanční pohled). Nicméně nižší počet návštěvníků je asi tím jediným, na co si lze v případě Bottiho koncertu stěžovat.
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Ve chvíli, kdy
Chris Botti vkročil na pódium, oblečen ve svém tradičním obleku, divák zapomněl, že sedí v řadě téměř sám. Umělec také přešel nenaplněný sál bez povšimnutí a spolu se třemi dalšími muzikanty spustil koncert, který se letos zapíše mezi nejlepší. Začal svým způsobem očekávaně - smooth jazzovým laděním a hned v úvodu zahrál jeden ze svých hitů "When I Fall In Love". Sice jsem se začal bát, aby se mi po hodince koncertu v podobném duchu nechtělo spát, avšak taková obava se časem ukázala jako lichá.
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Chris Botti opravdu mistrně diktoval tempo a společně se skupinou měnil různé jazzové styly a naladění. Mezi své lehčí věci vkládal a leckdy i zakomponovával daleko progresivnější kompozice. V tom mu pomáhali především jeho doprovodní muzikanti, z nichž by každý mohl vést vlastní band: tak například několika Grammy oceněný klavírista Billy Childs, který se v "Flamenco Sketches", poctě Milesu Davisovi a jeho "Kind Of Blue", rozehrál do neskutečné šíře. Začínal jemnými přejezdy klaviatury a končil ostrými a ráznými údery do kláves. Nebo hard bopový kytarista Mark Whitfield a jeho typická červená elektrická kytara - na jeho kvákající sóla, úžasný duel s trubkou Chrise Bottiho či téměř art rockové pojetí některých skladeb se nedá zapomenout. Stejně jako nelze beze slov přejít výkon bubeníka Billyho Kilsona, který se klidně může měřit s Kirkem Covingtom z
Blues Bandu Scotta Hendersona a jeho
atomovým úderem. Nepočítám-li to, když jej v jedné pauze kolegové nemohli dlouho sehnat, vrcholem jeho vystoupení bylo lehce psychedelické sólo, do něhož se ostatní zapojovali jen krátkými úsečnými tóny.
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Může se vám zdát, že příliš vyzdvihuji výkony dalších muzikantů, ale to dělal koneckonců i sám Botti. Často postával na straně pódia a sledoval umění svých kolegů. Ovšem v momentě, kdy spustil na trubku, byla veškerá pozornost samozřejmě upřena na něj. Chvíli vyluzoval romantické melodie, mazlivě si pohrával s tóny a nebál se přejít až téměř k fusion, kdy využíval všechny možné zvuky, které jeho trubka nabízela. Jeho hudební i osobní projev je neskutečně charismatický, takže už chápu ty, kteří (nebo které) o něm říkají, že je
velmi sexy. Mezi jednotlivými skladbami poměrně dlouze hovořil s publikem a jedné návštěvnici přichystal v poslední písničce obrovské překvapení, když sestoupil do publika a rozlučkovou skladbu zahrál přímo pro ni.
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Přesto všechno výše řečené Bottiho i ostatní muzikanty tak trochu zastínila jedna žena - host pražského koncertu, americká houslistka
Lucia Micarelli, která dřív působila ve skupině Joshe Grobana a v
Jethro Tull. Přišla bosá a jenom na dvě písničky, ale i to stačilo, aby si naklonila valnou část publika. Nejenže má velmi osobitý styl a housle s velmi neobvyklým zvukem, nejpozoruhodnější na ní ale je její pódiové podání. Ve chvíli, kdy se rozehrála, ponořila se do jakéhosi transu a bylo zjevné, jak jí hudba prostupuje celým tělem. Mám dojem, že Praha v úterý viděla novou hvězdu hudebního nebe, která se bude moct s klidem měřit s velikostí Vanessy Mae.
Během večera hrál Botti skladby z posledního alba "Italia", ale dostalo se i na starší kousky. Vedle instrumentální verze "Caruso" zazněla například filmová písnička "Hallelujah" z prvního dílu"Shreka" jakožto pocta zesnulému Jeffu Buckleymu, "A Thousand Kisses Deep" Leonarda Cohena či ústřední melodie z filmu "Cinema Paradiso".
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Ve výsledku vlastně ani nevadilo, že nebyl plný sál, protože ti, kteří přišli, dokázali vytvořit skvělou atmosféru, s takovým jemným, domácím nádechem. K tomu samozřejmě přispěli i sami muzikanti, kteří působili velmi uvolněně. Ano, nebyl to nejočekávanější jazzový koncert roku, asi ani ten nejlepší, přesto
Chris Botti ukázal, proč si ho
Sting vybral za člena své kapely a proč je ve světě tak populární. Tenhle výborný trumpetista zkrátka umí a doufejme, že k nám ještě někdy zavítá (což slíbil). Kdoví, třeba to pak opravdu bude "nejočekávanější jazzový koncert".
Obsáhlou fotogalerii z koncertu
naleznete ZDE.
Chris Botti, Kongresové centrum, Praha, 6.10.2008