Jsou koncerty, u kterých by měli promotéři volit trochu střízlivější slovník při psaní plakátů, tiskových zpráv a PR článků. V případě Chrise Bottiho padaly věty jako "Nejočekávanější jazzová událost roku", což bylo ale vzhledem k již proběhlým koncertům Bobbyho McFerrina, Johna McLaughlina nebo k chystanému vystoupení Candy Dulfer minimálně přehnané tvrzení. Nějak s tím nejde dohromady ani fakt, že ještě ve chvíli, kdy měl koncert začít, byl sál - optimisticky řečeno - poloplný a pořadatelé, aspoň to tak vypadalo, snad i přesunovali diváky ze zadních pozic blíž k pódiu. První řady, možná i vzhledem k dražšímu vstupnému, totiž zely prázdnotou. I organizátorům by bylo trapné, kdyby "nejočekávanější jazzový muzikant tohoto roku" hrál do prázdna (pomiňme teď čistě finanční pohled). Nicméně nižší počet návštěvníků je asi tím jediným, na co si lze v případě Bottiho koncertu stěžovat.

Ve chvíli, kdy Chris Botti vkročil na pódium, oblečen ve svém tradičním obleku, divák zapomněl, že sedí v řadě téměř sám. Umělec také přešel nenaplněný sál bez povšimnutí a spolu se třemi dalšími muzikanty spustil koncert, který se letos zapíše mezi nejlepší. Začal svým způsobem očekávaně - smooth jazzovým laděním a hned v úvodu zahrál jeden ze svých hitů "When I Fall In Love". Sice jsem se začal bát, aby se mi po hodince koncertu v podobném duchu nechtělo spát, avšak taková obava se časem ukázala jako lichá.

Chris Botti opravdu mistrně diktoval tempo a společně se skupinou měnil různé jazzové styly a naladění. Mezi své lehčí věci vkládal a leckdy i zakomponovával daleko progresivnější kompozice. V tom mu pomáhali především jeho doprovodní muzikanti, z nichž by každý mohl vést vlastní band: tak například několika Grammy oceněný klavírista Billy Childs, který se v "Flamenco Sketches", poctě Milesu Davisovi a jeho "Kind Of Blue", rozehrál do neskutečné šíře. Začínal jemnými přejezdy klaviatury a končil ostrými a ráznými údery do kláves. Nebo hard bopový kytarista Mark Whitfield a jeho typická červená elektrická kytara - na jeho kvákající sóla, úžasný duel s trubkou Chrise Bottiho či téměř art rockové pojetí některých skladeb se nedá zapomenout. Stejně jako nelze beze slov přejít výkon bubeníka Billyho Kilsona, který se klidně může měřit s Kirkem Covingtom z Blues Bandu Scotta Hendersona a jeho atomovým úderem. Nepočítám-li to, když jej v jedné pauze kolegové nemohli dlouho sehnat, vrcholem jeho vystoupení bylo lehce psychedelické sólo, do něhož se ostatní zapojovali jen krátkými úsečnými tóny.

Může se vám zdát, že příliš vyzdvihuji výkony dalších muzikantů, ale to dělal koneckonců i sám Botti. Často postával na straně pódia a sledoval umění svých kolegů. Ovšem v momentě, kdy spustil na trubku, byla veškerá pozornost samozřejmě upřena na něj. Chvíli vyluzoval romantické melodie, mazlivě si pohrával s tóny a nebál se přejít až téměř k fusion, kdy využíval všechny možné zvuky, které jeho trubka nabízela. Jeho hudební i osobní projev je neskutečně charismatický, takže už chápu ty, kteří (nebo které) o něm říkají, že je velmi sexy. Mezi jednotlivými skladbami poměrně dlouze hovořil s publikem a jedné návštěvnici přichystal v poslední písničce obrovské překvapení, když sestoupil do publika a rozlučkovou skladbu zahrál přímo pro ni.

Přesto všechno výše řečené Bottiho i ostatní muzikanty tak trochu zastínila jedna žena - host pražského koncertu, americká houslistka Lucia Micarelli, která dřív působila ve skupině Joshe Grobana a v Jethro Tull. Přišla bosá a jenom na dvě písničky, ale i to stačilo, aby si naklonila valnou část publika. Nejenže má velmi osobitý styl a housle s velmi neobvyklým zvukem, nejpozoruhodnější na ní ale je její pódiové podání. Ve chvíli, kdy se rozehrála, ponořila se do jakéhosi transu a bylo zjevné, jak jí hudba prostupuje celým tělem. Mám dojem, že Praha v úterý viděla novou hvězdu hudebního nebe, která se bude moct s klidem měřit s velikostí Vanessy Mae.

Během večera hrál Botti skladby z posledního alba "Italia", ale dostalo se i na starší kousky. Vedle instrumentální verze "Caruso" zazněla například filmová písnička "Hallelujah" z prvního dílu"Shreka" jakožto pocta zesnulému Jeffu Buckleymu, "A Thousand Kisses Deep" Leonarda Cohena či ústřední melodie z filmu "Cinema Paradiso".

Ve výsledku vlastně ani nevadilo, že nebyl plný sál, protože ti, kteří přišli, dokázali vytvořit skvělou atmosféru, s takovým jemným, domácím nádechem. K tomu samozřejmě přispěli i sami muzikanti, kteří působili velmi uvolněně. Ano, nebyl to nejočekávanější jazzový koncert roku, asi ani ten nejlepší, přesto Chris Botti ukázal, proč si ho Sting vybral za člena své kapely a proč je ve světě tak populární. Tenhle výborný trumpetista zkrátka umí a doufejme, že k nám ještě někdy zavítá (což slíbil). Kdoví, třeba to pak opravdu bude "nejočekávanější jazzový koncert".

Obsáhlou fotogalerii z koncertu naleznete ZDE.

Chris Botti, Kongresové centrum, Praha, 6.10.2008