Mladí, staří, všichni paří

Deset minut před osmou večerní se kolem vchodu do pražského Abatonu nakupil pořádný hrozen návštěvníků. Všichni se přišli podívat na rockovou legendu z Belgie, která se po dvou letech vrátila na místo činu, kde rozválcovala české publikum poprvé. Složení fandů pak logicky vyplývalo z dvacetiletého stáří samotné skupiny; k vidění byli jak hejsci kolem dvaceti, tak pánové třicet plus, dokonce i jedna kočička v minišatech.

Na rozehřátí svůj pětipoložkový set odehráli Sennen. Tuhle čtyřku u nás moc lidí nezná a zřejmě to byl důvod, proč jí v klubu nebylo ze strany publika věnováno tolik pozornosti. Přitom svůj účel plnili celkem dobře - atmosféru rozehřívali kvalitním post-rockem, nezdržovali se žádným blábolením kolem. Vlastně se naopak chovali neuvěřitelně skromně, po skončení si sami tahali nástroje z pódia, ale na většině v sále bylo jasně vidět, na koho se čeká, zvláště pak na skupince studentů ze sousedního Slovenska, která v půlce vystoupení rozjela vlastní zábavu, očividně nezaujata tím, co se dělo na pódiu.

Upřímně řečeno jsem tápala, co vlastně budu dělat na koncertě skupiny, která vznikla rok před mým narozením a jejíž členové jsou starší než můj otec. Moje obavy se ale rozplynuly v okamžiku, kdy hlavní hvězda večera vstoupila mezi nás. Zpěvák s kšticí jako Chris Martin z Coldplay, kytarista vypadající jako Dave Navarro nebo, chcete-li, Sagvan Tofi, basák s obličejem Johna Cusacka a bubeník, který nebyl za svým nástrojem vůbec vidět, takže jediné, co si z něj pamatuji, je bílý nátělník, poznávací znamení všech rockerských pardálů. A pak ještě houslista, ano, slepý robot z úvodu. Musím přiznat, že zvlášť jeho choreografie mě zaujala natolik, že jsem mu zcela věnovala minimálně dvě úvodní písně a s otevřenou pusou sledovala, jak pán v letech ovládá moderní tanec, který dokonale koresponduje s vizuálními efekty. No jo, dědci mi zase jednou nakopali zadek.

Program běžel svižně, během třech prvních písní se kapele podařilo dostat do varu úplně všechny. A bylo horko ostatně jako vždycky. Jediné slabé místo toho večera si dEUS odbyli ve druhé třetině koncertu, kam zařadili z pro mě nepochopitelného důvodu ploužáky, čímž část publika naštvali a ty další přinejmenším vykolejili, protože po pěti našláplých peckách zařadit cajdáky, to se přeci nedělá. Jediní, kdo projevili radost ze změny stylu, byli studenti ze Slovenska, kteří svými doprovodnými vokály zdatně sekundovali zpěvákovi. Ale přísahám, že nikoho dalšího to nemohlo bavit.

To byl ale vážně jediný kiks, poslední třetina byla doslova ve znamení smršti, kdy přední část publika svorně hopsala, my v zadních prostorách alespoň mávali hlavou a dokonce jsem byla svědkem utužování mezinárodních vztahů. To když český kluk sám od sebe tomu z Anglie připálil cigáro. Happyendy, to je moje.

Po zhruba hodině se dEUS odebrali do šatny, ale publikum nažhavené rock'n'rollovou jízdou se nedalo zahanbit. Tleskalo, hvízdalo a všeobecně tak kapelu vyzývalo na odvetu. Té nezbylo nic jiného, než se vydat zpět, hodit tři přídavky a opravdu se poroučet, protože jejich turné k poslední desce "Vantage Point" je zkrátka nabité.

Za mě dostávají dEUS pomyslných osm hvězdiček z deseti, za tu jalovost uprostřed a za záchody v Abatonu, na které samozřejmě nemají přímý vliv, ale přimluvit by se na vlivnějších místech mohli. A vracím se k titulku, protože pokud jste chtěli zažít rock'n'rollovou jízdu, kde společně paří táta se synem a naopak, měli jste tam být.

Fotogalerii z koncertu naleznete ZDE.

dEUS, Sennen, Abaton, Praha, 6.10.2008