Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Jako další vám do své police s cédéčky nechá nahlédnout Katka Červenková.

Přestože jsem ve svých dvaceti posluchačský zajíček, troufám si předhodit lvům svoje srdcovky. Jsem ráda, že mi minule kolega Pavel Parikrupa předpřipravil půdu svojí desítkou, z níž mi většina děl také přirostla k srdci. Samozřejmě že si s chutí poslechnu i nějakou současnou hudební produkci, jen by nebylo fér se tvářit jako její zarytý fanda. Pokud jsem měla napsat o deskách, které mě kdy nejvíce zasáhly, nemohla jsem sáhnout po ničem jiném než po mých milovaných šedesátkách a sedmdesátkách. Seberu odvahu a vyslovím ten kontroverzní názor: Drtivá většina moderní produkce kopíruje to, co už tu jednou bylo, a v mnohem lepší formě...

---

10. Ozzy Osbourne - Down To The Earth (2001)

Ne vždycky jsem dělala tatínkovi radost poslechem rock'n'rollových vykopávek. V kazeťáku mi kolem dvanácti let, po nástupu na gympl, rotovaly módní hity Eminema, Offspring, pak se to částečně zlepšilo na Red Hot Chili Peppers. Tátovi jsem se akorát posmívala, že mu věž nepřehrává ty jeho děsný Zeppoše. Jenže pak slečna puberťačka slyšela v Medúze písničku "Dreamer" od Ozzyho Osbournea a zamilovala si ji. Následně zjistila, že ten ďábel Ozzy natočil spoustu ještě mnohem lepší muziky. V hlavě se rozsvítilo, plakát Eminema vystřídal vtipně zlověstný Ozzy a od tý doby to jde se mnou z kopce.

---

9. Janis Joplin - Pearl (1971)

Bylo mi asi patnáct a o prázdninách jsem se vydala za známými do Anglie. Zajeli jsme si na výlet do nádherného městečka Glastonbury, kde mimo jiné každý rok probíhá jeden z nejúžasnějších hudebních festivalů. V jedné zapadlé uličce leží zapadlý obchůdek s vinyly. Janis Joplin jsem krátce předtím slyšela v rádiu a naprosto mě uchvátila. V onom obchůdku jsem si proto za pár liber koupila její labutí píseň, album "Pearl". "Amazing woman," řekl mi prodavač a měl pravdu. Normálně tvrdím, že ženský neuměj zpívat, ale vášnivému a nakřáplému hlasu Janis Joplin zkrátka nejde odolat.

---

8. The Who - Who's Next (1971)

Často se mi stává, že se mi při poslechu desky vybaví, co jsem dělala ve chvíli, kdy jsem ji poslouchala naposledy. Pokaždé, když si pustím nejúžasnější album "The Who "Who's Next", vrátím se na terasu hotýlku v Maroku, kde jsme s tátou nocovali při našem výletu před čtyřmi lety. Vidím modrobílé domky s orientálními prvky, okolní krásnou krajinu a to všechno podbarvuje hlas muezína. Nejradši mám ale stejně část písničky, kde božský Roger Daltrey zpívá: "I need some water, maybe somebody's daughter…".

---

7. Priessnitz - Zero (2001)

U jesenických léčitelů Priessnitz, kteří pomohli dospět nejednomu z nás, bezesporu platí, že co deska, to klenot. Nejvíce jsem si ale oblíbila právě "Zero", protože je uhlazenější než předchozí alba kapely a přece syrovější než třeba poetické "Potichu". "Zero" má ten zvláštní dar, že ho můžu poslouchat v jakémkoliv rozpoložení. Taky mě fascinuje, že si o Priessnitz pokecám takřka s kýmkoliv napříč posluchačskými zájmy. Ale hlavně, tohle album mi poprvé pustila moje první láska.

---

6. Travelling Wilburys - Travelling Wilburys Vol.1 (1988)

Stal se zázrak a já se naučila řídit. A dokonce mě to chytlo natolik, že se ráda občas i obětuju a odvážím opilé kamarády z hospody. Nejradši mám ale delší štreky a k tomu puštěné rádio. Mám asi pět oblíbených desek, které mě nenechají za volantem usnout, a cesta s nimi utíká mnohem líp. Nejlepší jsou ale zaručeně Travelling Wilburys, náhodný projekt Boba Dylana, George Harrisona, Toma Pettyho, Jeffa Lynnea a Roye Orbisona. Radost ze společného hraní, nenucenost a uvolněnost. Chytlavé melodie a to nejlepší, co každý ze zúčastněných může nabídnout. Mlask!

---

5. The Raconteurs - Broken Boy Soldier (2006)

Jack White je pro mě největší ikonou moderní hudby, čímž si možná vylepším reputaci u všech nechápavých fanoušků aktuální hudby. Zbožňuju všechny Whiteovy projekty, ale rozhodně nejlepší je první deska The Raconteurs. Dokázala dokonce prolomit můj tvrdohlavý a kritický postoj ke všem kapelám podobného ražení. Můj nezdravý rozum říká, že v šedesátkách by takový dřevní rock'n'roll zahrál kdekdo a s mnohem většíma grádama. Jenže Raconteurs v sobě spojují neodolatenou drzost, nadhled i sentiment zabalené do jednoduchých a syrových kytarových rifů. Nic objevného, ale má to říz. A miluju Jackovo kvílení!

---

4. Led Zeppelin - Led Zeppelin IV. (1971)

Led Zeppelin jsou u nás doma modlou a ovládají život celé naší rodiny. Jejich plakáty zdobí zdi nejen mého pokojíčku, ale i obýváku, ložnice rodičů i tátovy pracovny. Logo jejich nahrávací společnosti Swan Song se nadosmrti uhnízdilo na mojí levé lopatce a zhruba od svých čtrnácti fanaticky skupuji všechno, co s touhle kapelou souvisí. Ale je pro mě těžké určit, kterou jejich desku mám nejraději. Za mým pubertálním přerodem ve slečnu rockerku však stála hlavně překrásná balada "Stairway To Heaven", kterou dodnes považuji za svatou písničku. Zeppoši jsou prostě takoví ufoni. Stejně jako egyptské pyramidy nemohli postavit lidé, je nemožné, aby tak krásnou a nadpozemskou hudbu složila parta zfetovaných a namyšlených (a krásných) rockerů s trvalou.

---

3. Pink Floyd - Wish You Were Here (1975)

Kdybych měla objektivně říct, která deska strávila v mém přehrávači nejvíc času, tak je to určitě floydovská slaďárna "Wish You Were Here". Žádná jinak totiž tolik nepomůže při zlomeném srdéčku, čímž si vzhledem k mému zvrhlému a masochistickému výběru chlapů procházím hodně často. I když obvykle vystupuju jako slečna drsňák, někdy si s tímhle albem ráda zalezu do pokojíku a nechám ukápnout pár slziček. A nejzajímavější na tom všem je, že jsem díky znalosti zrovna téhle desky uhranula jednoho se svých boyfriendů.

---

2. Deep Purple - In Rock (1970)

Pominu-li floydovskou "Dark Side Of The Moon", tak na Gillanův ječák v mrazivém rockovém kolosu "Child In Time" nic nemá. A to přesto, že mě Deep Purple s Gillanem u mikrofonu jinak zrovna moc nebaví a raději sahám po nejstarších nahrávkách. "In Rock" má ale všechno, je energický, nápaditý, uchvacující a má jeden z nejhezčích obalů. Díky téhle desce jsem pěkně dlouho sváděla nesmyslný vnitřní boj, zda přece jen nejsou ti Purplíci lepší než Zeppoši.

---

1. Ten Years After - Space In Time (1971)

Tahle deska Ten Years After s bluesovými kořínky je pro mě prostě magická a nesmírně vesmírně inspirující. Je éterická a plná květin, neučesaná a svobodná. Barevná, provokativní a nestoudná, nevinná a lascivní. Podmanivé melodie tančí bosé v trávě, točí se dokola a sledují třpytivé hvězdy, aniž by předtím spláchly extázi elesdéčkem. Láska ve všech formách, sladká i dovádivá. Zfetovaný mír, rocková meditace na syrovém podnosu a zasněný úsměv na tváři. Tomu se říká absolutní pohoda, nic víc ke štěstí snad člověk nepotřebuje….

Chemická reakce mezi mnou a tímhle nadpozemským dílem proběhla už během prvního poslechu. Patřím k těm roztomilým bláznům, kteří čas od času, no dobře i častěji, sní o tom, jaké by to bylo prožít svoje mládí v sedmdesátkách. A moje bujná fantazie nejlépe pracuje, když ji podpořím touhle květinovou hudební euforií. Schovávám si ji ale samozřejmě jen pro zvláštní chvilky, aby mi její magická síla nevyprchala ve víru nevyléčitelného zevšednění.