Nikomu nechci vnucovat svůj názor, ale podle mě se posledních několik let to nejzajímavější v metalu děje v pomalých podžánrech. Přijde mi, že v nich se kapely místo testosteronového úprku vpřed můžou soustředit na to, co dělá metal metalem - tedy těžkotonážnost (heaviness - jestli si rozumíme). Na druhou stranu ty pomalé doom a sludge riffy jsou možná působivé, ale zavání přílišným intelektuálstvím. Floridští Torche na svém třetím albu "Meanderthal" našli nějakým zázrakem způsob jak být heavy a zároveň soustavně vzrušovat. Všechna čest!

Jestli si je někdo dříve řadil do doom metalu, pak bude na začátku desky asi pořádně překvapený. V úvodní "Triumph Of Venus" to totiž Torche pořádně napálí a v minutě a půl definují základní body své filosofie: 1. riff je všechno, 2. s ničím se nebabrej a 3. když nemáš co říct, utni to. (Možná si všimnete, že pravidla 2 a 3 jsem využil u téhle recenze!) Koukal jsem, že nový singl Metalliky "The Day That Never Comes" má osm minut. "No disrespect,"" ale Torche za tu dobu stihnout pět tracků plných báječných nápadů. Když jsem si "Meamderthal" pustil poprvé, bylo to jako dívat se na film ve čtyřnásobné rychlosti. Netušil jsem, co se děje a proč. Pak jsem si vzpomněl na kamaráda, který si vinyl Mastodon pouští 45 otáček za minutu, protože při normální rychlosti se mu to tolik nelíbí. A dal jsem tomu čas.

Koho Torche nejvíce připomínají, jsou stonermetaloví klasikové Kyuss a jejich pohrobci Queens Of The Stone Age. A jak se tak koukám zatím po recenzích, "Meanderthal" nejspíše bude letošní "Songs For The Deaf" - deska, kterou všichni recenzenti milují. A vy můžete taky. Není to vůbec těžké, Torche jsou vlastně hrozně pop, jako kdyby si ty úchvatné harmonie v některých písních vypůjčili přímo od Beach Boys. Takovou "Sundown" by mohla zahrát Tori Amos na klavír a nic z jejího kouzla by se nesmazalo.

PS: Torche zahrají 29. září v pražském Rock Café společně s Pelican.