Berlínský spolek veteránů Die Ärzte se hrdě označuje za nejlepší kapelu na světě. Pokud přijmeme myšlenku, že Slunce rotuje kolem Německa, pak lze s ideou bez výhrad souhlasit. U našich západních sousedů mnoho oblíbenějších skupin. O jejich kvalitě se mohla nyní přesvědčit i Praha.
© Silke Wernet Kvůli
Die Ärzte se už od odpoledne shromažďovaly davy německy mluvících fanoušků nejen u Roxy, ale v podstatě všude na území od Náměstí Republiky k nábřeží Vltavy. Po čtvrté hodině to v ulicích Revoluční a Dlouhá vypadalo jako v perifériích Berlína: láhve od piva, pracně vymodelovaná číra, slečny s křiváky a chlapci s typickými německými rysy. Vítejte ve fanouškovské základně
Die Ärzte, chtělo se říct. Jeden z posledních koncertů letošního turné byl vyprodaný a zasloužili se o to především přivandrovalci ze západu a jihu. V polovině týdne se vydali stovky kilometrů za svými miláčky. To zaslouží respekt...
Nepopírám, že k veselému spolku berlínských hudebníků chovám poměrně silné sympatie. Jenže i kdybych je byl býval od prvního výkřiku Jana Ulricha Vettera aka Fárina Urlauba nechoval, atmosféra v Roxy by mě zcela jistě pohltila a nenechala chladným.
© Silke Wernet Tak takhle hraje ta slavná východoněmeká kapela, vzpomněl jsem si při úvodních tónech písně "Deine Schuld" na slova Michala Maredy aka Márdího, zpěváka Vypsané fiXy. Co na tom, že
Die Ärzte pocházejí z Berlína západního. I v současné době, kdy je v prodejnosti válcují kapely jako
Oomph! či
Rammstein, pro mě zůstávají hrdiny mého dětství, tou nejlepší německou kapelou. Stále nevyčichli, mají davům co říct a především je stále patrný ten jejich typický a identický West/Ost-Berlin Sound.
Pražský koncert se vydařil. Publikum se v průběhu vystoupení báječně bavilo a jediným negativem večera byl (v Roxy již tradičně) omezený přísun vzduchu. Strasti však odešly společně s magickým textem
"Ich bin dagegen, ihr seid dafür!". Song "Rebell" byl intenzivní zážitek, naléhavé volání o pomoc, zpověď vraha všech zoufalců současného konzumního světa. Roxy se poprvé otřáslo v základech. Druhý otřes nastal po kultovní antinacistické písni "Schrei nach Liebe". Refrén a následný výkřik
"Arschloch!" křičely stovky hlasivek v přeplněném Roxy. Turistky z Chile roztáhly vlajku své vlasti, ruské fanynky pak nápisy v azbuce a celý tento multi-kulti kotel se zdál být mnohem krásnější. Z ochozů pršely kapky piva, z fanoušků stříkal pot do všudypřítomných prázdných kelímků, od fanynek pak na pódium létaly podprsenky a zbylé spodní prádlo... a tři hvězdy na jevišti měly z této intenzivní kúry upřímnou radost.
© Silke Wernet Šestačtyřicetiletý bubeník Dirk Felsenheimer aka Bela B. byl během koncertu nabitý energií, bylo k nevíře, jaké divadelní kousky dokázal vymyslet. Nutno ocenit především závěrečný freestyle, kdy společně se zpěvákem vedli improvizovaný veršovaný dialog, trvající téměř deset minut. Právě závěrečná kulturní vložka byla jedinou větší přestávkou mezi jednotlivými písněmi. Staří berlínští lišáci totiž dvě hodiny servírovali jeden hit za druhým, a to ve vražedném tempu, kdy Bela B. ani neodklepal závěr předchozí písně a už načal píseň následující. To vše přispělo k vyhecované a skvělé atmosféře. Německé publikum se projevilo jako nezvykle akční, bavící se, zpívající, pogující.
Po skončení produkce se dostavila katarze. Únik do začátku devadesátých let trval jen několik hodin. Hned u východu z Roxy jsem proto hbitě nasadil sluchátka a pokračoval v krasojízdě. Jazz ist anders... Auf Wiedersehen,
Die Ärzte!
Die Ärzte, Roxy, Praha, 19.8.2008