Neangažuji se v promotérství, nikdy jsem nepořádal koncert či festival, možná několikrát pomáhal. Jako milovník hudby se ale musím už při psaní prvních řádků urputně bránit fňukání a otázce "proč to u nás nejde, či nechce jít, když všude okolo ano?". Hrozí totiž, že místo o report půjde o úvahu nad celým ovzduším české hudební či pořadatelské scény. Sváděl k tomu už pohled na soupisku, která na rozdíl od českých festivalových manšaftů přinášela dravou sílu a kreativitu, přitom si zachovala různorodost. Už předem lze prozradit, že žádný z příslibů nedopadl zklamáním, naopak mnoho neznámých kapel dokázalo, že mediální pozornost nemusí vůbec odrážet hudební kvalitu.

Mysłowice jsou pětasedmdesátitisícové průmyslové město hned vedle většího bratra Katowic. Stokilometrová vzdálenost od Českého Těšína je snadno a bez komplikací zvládnutelná za necelou hodinu a půl díky široké mezinárodní rychlostní komunikaci. V samotném městě, které svou architekturou v centru připomíná ostravské Vítkovice, nastal problém s parkováním. Jednotlivá festivalová stání byla roztroušena v širokém okruhu okolo centra dění - Słupna parku. Stanové městečko přitom nebylo v jeho bezprostřední blízkosti, ale necelý půl kilometr, což bylo lehce nekomfortní, ubytování navíc nebylo v ceně vstupného, které však v předprodejích vyšlo v přepočtu na hodně milých 600 korun.

Słupna park je městským centrem odpočinku, kde lze pod stínem stromů nalézt také vodní nádrž, hotel či hasičské muzeum. Travnatý povrch před dvěma otevřenými pódii dělal problémy, jelikož počasí festivalu letos nepřálo. Pršelo střídavě celý víkend a tak se mnohé z ploch i cest proměnily v bahní klouzačku či močál. Kdo neměl holínky, dočkal se čvachtání v botách.

Na miskách českých vah
Těžko si udělat obrázek, zda Off Festival odráží podobu všech polských hudebních setkání pod širým nebem, každopádně byl v mnoha ohledech jiný než ty české. Přes hodně příjemnou cenu vstupného nikde neútočily otravné reklamní bannery ani propagační stánky firem. Samotná dvě velká pódia naprosto postrádala pouťové ověšení reklamami, pouze před vystoupením dostali na projekčním plátně prostor hlavní partneři. Bannery visely jen na kusu plotu u propojovací cesty mezi scénami, vedle posilňovací zóny. Ta byla jediným místem, kde si šlo koupit jídlo, pivo či jiný nápoj. U východů z oploceného prostoru stáli bachaři a kontrolovali, zda nikdo nevynáší kelímek či potraviny. S tím souvisí i další fenomén, který lze v Česku těžko vidět. Za celou dobu festivalu nešel na zemi zahlédnout ani jediný kelímek. Čím více kelímků na zemi, tím více lidí se na ní válících či dokonce spících. Na Off Festivalu opět věc nevídaná. Nikdo z publika nejevil známky podnapilosti či působení jiných látek, vůni trávy jsem zaznamenal jedinkrát. Dala by se tady najít další souvislost. Drtivá většina lidí dorazila skutečně za hudbou a ne za propitým víkendem s kamarády, kterému hudba vytvoří podkres.

Festivalová idylka ale může být vnímána také z druhé strany, tedy pohledem českého diváka. Patřím mezi ty, již, aby vydrželi dlouho do noci svěží, pomohou si trochou alkoholu či kávou. Nutnost plahočit se do stravovací zóny (měli jsme situaci ulehčenou barem v blízké VIP zóně) a vystát si frontu s tím, že abyste stihli další koncert, pivo doslova vychlemtáte a nemůžete popíjet při koncertě, nepotěší. Organizátoři sice měli snazší úklid a areál působil čistě a střízlivě, nebylo to ale ideální řešení. Důsledná organizace a pravidla bohužel vždy nepracovaly ve prospěch diváckého, či v našem případě i pracovního zážitku. Všudypřítomní sekuriťáci a lidé ze zázemí totiž neoplývali mnoha informacemi. Několikrát se nám stalo, že nás posílali od čerta k ďáblu. Překvapující také byla častá přítomnost policie, která hned několikrát šacovala a prohledávala hosty. Opět obrázek, jenž v Česku nevidíte. Zda je to dobře, či špatně, nechť si každý přebere. Každopádně přízvisku Off Festival, či pocitu volnosti ortodoxní atmosféra moc nepřidala, ale opět jde o věc názoru.

Den první - celý line-up zakroužkovaný
Kvůli mnohahodinové cestě z jihu Čech jsme zmeškali začátek pátečního programu, o který se postarali domácí zástupci. Koncert amerických Of Montreal na hlavní scéně vzbuzoval nemalé naděje. Rozjezd mírně rozpačitý, ale když parta kolem multiinstrumentalisty Kevina Barnese nakupila několik songů z posledního alba "Hissing Fauna, Are You the Destroyer?", publikum se chytlo. Došlo i na několik starších věcí z jejich nesmírně nabité diskografie, která čítá jedenáct studiových desek. Stage show zahrnovala i bizarní statisty a psychedelické projekce. Atmosféra rostla s každým dalším tónem. Jakýmsi předělem byla dlouhá a nezvykle temná věc "The Past Is a Grotesque Animal" z posledního elpíčka, v níž jsem čekal přerod Kevina v jeho alterego George Fruita, v jehož kůži má být na celé očekávané říjnové novince kapely. Nic se nestalo, až na oholení kníru, třeba už byl Fruitem po celou dobu. Samotný závěr patřil "Heimdalsgate Like A Promethean Curse" a větu "come on chemicals", narážející na frontmanovo užívání antidepresiv, zpíval s Kevinem celý rozparáděný dav. A to bylo teprve krátce po setmění. Laťka prvního, nesmírně našlapaného dne, byla nastavena k rekordním výškám. Málokdo čekal, že půjde amalgám živých nástrojů a elektroniky tak energicky převést naživo.

Lesní scénu vzápětí oživila show liverpoolských art punkerů Clinic. K nezbytným chirurgickým maskám přidali zelené armádní mundůry a odehráli většinu z poslední desky "Do It!", ale třeba také "The Second Line" z výtečné desky "Internal Wrangler". Největší zábavu a humorný nadhled slibovala show Dick 4 Dick. Polský kvintet, čerpající z glam rocku, ale i ze současných tanečních kytarovek, je proslulý zejména svou úchylnou pódiovou prezentací a texty, které jsou všechny přesně o té části mužského těla, jež dominuje jejich názvu. Show to byla skutečně elektrizující, doplněná klipy, které mimochodem doporučuji ke zhlédnutí. Došlo na hity jako "Wet And Dirty", "Open Your Ass", "Technology" nebo "Another Dick", všechny zábavně zremixované v dokonalý taneční koktejl a přes veškeré divadélko na scéně i skvěle zahrané.

Hey jsou v Polsku už od 90. let legendy a řadí se mezi největší a nejpopulárnější kapely. Propojují alternativu s přímočarým rockem. Jejich koncert byl bezesporu působivý a dobře odvedený, ale po Dick 4 Dick sledovat kvílející zpěvačku, sdělující rockové pravdy v letech, kdy vládne textovému výrazivu spíše satira a ironie, mi přišlo jako výlet právě do devadesátých let. Kult fanoušků zpívajících jednohlasně každý refrén ale určitě vystoupení potěšilo. Ačkoli polštinu, díky svým přátelům z minulosti, celkem ovládám, nerozuměl jsem tak dobře, abych pochopil vše, co mi mělo být sděleno.

Hudba na pěti scénách na sebe navazovala. Stačilo přecházet a člověk nepřišel o nic zásadního, koncerty se nekryly. Kam jinam než na lesní scénu patřil projekt Caribou multiinstrumentalisty Dana Snaitha. Že skutečně umí, dokázal hlavně za bicími, jež byly rovnou zdvojené a postavené k přední hraně pódia. Rytmy, které společně vytvářely, byly skutečně úžasné a nebylo třeba samplerů - jedním slovem dokonalé. Snaith se ukázal i u kytar, dechů a mašinek, ale ať už kapela hrála cokoli, znělo to perfektně. Například "Melody Day" nebo "Crayon" z desky "Up In Flames", kdy se ještě Snaithův projekt jmenoval Manitoba, odhalily naživo obrovskou sílu i jako písně, přestože se Snaith považuje spíše za producenta než skladatele. Projekce jenom dotvářely kompletní obraz zenitu prvního dne.

Umístit post rockové Mogwai za Caribou, kteří občas hráli květinový drum'n'bass, zdánlivě nebylo moudré. Jejich pomalý a hypnotický zvuk na hranici drone a ambientu ale živě rozhodně neuspával. Hypnotických momentů se publiku dostalo hodně. Po většinu koncertu stálo jak opařené a nijak nereagovalo. Po skončení odměnilo kapelu nekonečným aplausem. Metoda "uspat a pak rozbít lavinou zvuku" fungovala živě na jedničku. Vrcholy? "Friend Of The Night" a závěrečná "2 Rights Make 1 Wrong".

Velice vděčné divácky, ale i poslechově bylo vystoupení Modified Toy Orchestra. Osmibitové hrátky, na něž se dalo tancovat, navíc všechny hrané na různě upravená dětská pípátka či kalkulačky, kazilo jen statické postávání všech hráčů, což logicky muselo platit i pro koncert DAT Politics. V lecčems připomínal show, kterou už absolvovali v Česku. Možná jsou nejznámější laptopovou kapelou, ale téměř určitě nejtanečnější, naplňující podstatu spojení digipunk.

Zdánlivě chudší sobota
Sobotní program už nesliboval tolik velkých jmen. V odpoledním čase zaujali domácí The Poise Rite, kteří sice nepředvedli nic originálního a mohli by být další z variací na Joy Division, ale v pomalých, až slowcore pasážích jim to moc slušelo a připomínali mi mé miláčky Low. Trápil je problém mnoha prezentovaných polských kapel (i když oni by mohli být bráni spíše jako Angličané), které na mě působily moc vážně, až pateticky. Příliš sdělených pravd najednou škodí, ale pohled Poláka, formovaného křesťanským prostředím, je asi odlišný. Naopak velice vtipnou a muzikantsky rafinovanou polévku v chladném a uslezelém dni uvařila kapela Baaba. Představte si raného Squarepushera, Jagga Jazzist nabo Amona Tobina hraného živě. Ano, jde to, i když jsem sám nevěřil. Zejména při pohledu na bubeníka Macio Morettiho, který snad nikdy nezahrál na první dobu a neustále lámal rytmus, zrychloval, zpomaloval, sekal a spojoval. Do toho perfektně zapadající baskytara, saxofon, kytara, syntezátory a spousta ruchů. Něco neuvěřitelného. Definice electro jazz je pro tuto polskou kapelu krátká. Připravila už kolem páté hodiny odpolední brzké nadšení.

Písničkář Czesław Śpiewa je polským miláčkem kritiků. Mě jeho sice originální, ale příliš na world music trend hrající psycho folk nenadchnul. Byl čas navštívit Structura Experimental Stage, kde se po celé dva dny hlavně elektronicky klikalo, vazbilo a ambientě snilo. Kousek vedle ve stanu hráli So So Modern, australská senzace. Naživo se dost podobali pro změnu britské senzaci Hadouken!, ale vždycky zabili taneční náběh něčím neočekávaným. Sympaticky odvážné. Americké trio Menomena patřilo k sobotním magnetům. Obě jejich alba znám zpaměti a i mnohatisícový dav svědčil o jejich popularitě v Polsku. Všichni tři vypulírovaní metrosexuálové, kteří se střídali jako zpěváci a občas obměnili i nástroje, sice způsobovali nejeden zasněný pohled přítomných žen a dívek, ale jejich koncert byl pro mě mírným zklamáním. Snaha nebrat moc zvuků z mašinech vedla k tomu, že jejich zvuk byl až moc kostnatý a i když je Danny Seim inovativní bubeník, fungovalo to jen v některých skladbách, jako "Rotten Hell" nebo "Air Aid". Naopak hůře už zněly "Boyscout'n" nebo "Wet And Rusting", když ale utichla nádherná "Evil Bee", bylo jasno, že i Menomena dostála své pověsti.

Na plakátech sice byli velkým fontem a předvedli také patřičně bombastický zvuk, jinak mě ale British Sea Power ničím nezaujali. Publikum si s nimi broukalo melodie, z nichž většina byla z poslední desky "Do You Like Rock Music?", a právě v tom byl problém. Jejich aktuální snahu o to znít jako alternativnější U2 či Arcade Fire lze vzít se vděkem při domácím poslechu, živě mi ale přišli málo pompézní, aby popově nadnášeli a uvnitř skladeb se toho tolik nedělo. Pár nápadů na písničku v takové konkurenci nemohlo uspět, obzvláště když jen mechanicky přehráli, co znáte z CD. Kapela, v textech nakažlivě šířící svou lásku k zemím českým, zahrála sympaticky, včetně lesní stylizace pódia, ale to je tak všechno. Mile absurdní moment připravil někdo z publika, když při hitu "Waving Flags", který se ironicky opírá do nacionalismu a vlastenčení, začal mávat polskou vlajkou.

Perfektně pobavil James Chance And Les Contortions. Dávka funkového groove a emotivního vřískání ve stylu Jamese Browna byla vítaným oživením po předchozích dvou melancholicky laděných koncertech. Přirovnání k legendárnímu Brownovi sedí jak ke zvuku kapely, tak k totální sehranosti, kterou předváděla. Čistá slast v tom nejlepším anglickém balení. Islanďané Singapore Sling předvedli, že taneční rock může být i morbidní. Každopádně nejlepším možným zakončením dne bylo vystoupení Bena Jacobse alias Max Tundra. Perfektně zpracovaný festivalový průvodce prozradil - BBC uvedla, že "má více nápadů za minutu než většina jeho součastníků za celou kariéru." Venku sice byla zima, ale on dostal roztančený stan spíše do pocitu max wonder. Vybaven plastovou melodicou, baskytarou, samplerer, dvěma syntezátory, drnkačkou z kokosového ořechu a vlastním hlasem rozjel dokonalý kabaret a one man show. Dětsky naivní melodie podkreslené minimal beatem přecházely v breakcorové peklo až k divnému r'n'b. Kdo zná jeho dosavadní tvorbu o dvou albech a mnoha remixech prestižním kapelám, nechť si přičte ještě minimálně padesát procent navíc, protože živě - v komunikaci s publikem - je Jacobsova největší síla. Sedělo by třeba přirovnání s Danem Deaconem.

Neděle už nebyla tak úplně festivalovým dnem, i když její přitažlivost určovalo jednoznačně spojení Samuel Beam, tedy Iron & Wine, jeho kytara a prostředí evangelického kostela. Z mého pohledu se muselo jednat o koncert roku, zvláště díky magickému nasvícení a domácké atmosféře, jenž jeho útulným písním skvěle sedí. Domnívali se to i návštěvníci, když byla akce dlouho dopředu vyprodaná. Nadšení mě opustilo, když jsem se v sobotu dozvěděl, že přístup je z kapacitních důvodů uzavřen i novinářům. S velkým smutkem jsem sdělení přijal, ale dle reakcí na internetu šlo o skutečně jedinečný zážitek, o němž však nemohu poreferovat.

Českou volbou budiž plná nádrž a směr za hranice
Víkend v polských Mysłowicích byl ve srovnání s českými festivaly jako z jiného světa. Žádná provařená jména, dramaturgie, která pečlivě váží, kterou kapelu a proč chce dovézt. To vše kvalitně zorganizované, i když občas s pravidly i tam, kde by ani nebyla třeba. Polské kapely nijak nezaostávaly za těmi zahraničními. Je pravda, že v zemi, která má téměř čtyřicet milionů obyvatel a díky výtečnému jazzovému podhoubí disponuje ohromným množstvím výtečných hráčů, se široký výběr dá očekávat. Ačkoli žádný festival není bez chyby, zasloužil by si ten se jménem Off příští rok výraznější návštěvu ze zemí českých, protože ty se něčeho podobného asi stěží dočkají.

PS: Proč v Česku neexistuje kvalitně obsazený festival alternativní hudby, a když, tak pouze úzce žánrově zaměřený? Chybí promotérům odvaha, nebo je zdejší nedostatek poptávky po tomto druhu muziky smutnou pravdou? Proč v Česku ještě nezahrála ani velká jména nezávislejšího popu, jako jsou Beck, Björk či Radiohead? Pojďme diskutovat.

Off Festival, Mysłowice, Polsko, 8.8.-10.8.2008