Nejen pro ně hrála na zelené stage Ewa Farna, která na svůj věk předvedla velmi solidní výkon. Výkon hoden bezmozků pak předvedla parta metalistů, která na ni celou dobu pokřikovala - vy víte co. Obzvláště když na další scéně hráli Törr, kde své pupky mohli určitě v pohodě prohnat lépe. Osobně si myslím, že pokud současné děti poslouchají Farnou, je velká naděje, že budou mít jednou slušný vkus. Jako pěst na oko pak působil v programu následující Vladimír Mišík & Etc.. Ten, ač o berlích, dokázal rozproudit svými písněmi několik tisíc lidí. Generace se opět prostřídaly a svůj tradičně stavěný festivalový set s několika rádiovými hity odpálili UDG. Po nich však přišla zpráva, která poznamenala celý festival. Na hlavní stage přišel moderátor Jiří Pomeje, který oznámil, že v odpoledních hodinách tragicky zahynul bubeník Chinaski Pavel Grohman a poprosil o minutu ticha. Následující koncert Die Happy tak trochu postrádal atmosféru ze strany diváků. Mnoho nejen pátečních vystoupení pak bylo tragédií postiženo, a to buď z hlediska "opařenosti" kapel, protože, jak je známo, tady se zná každý s každým, nebo ze strany diváků, kteří se logicky po minutách ticha déle probírali. Nejhůře zprávu nesl asi Divokej Bill, který hrál evidentně především z povinnosti a přiznejme si, výkon to byl jalový. To se ovšem nedá říct o Waltari, kteří zpropagovali svou poslední řadovku "Release Date" a především dokázali naplnit celou Wigwam stage, čili velký stan. Že uvnitř bylo obrovské vedro a dusno, je celkem jednoznačné. Už jen kvůli parádnímu, a možná až příliš horkému počasí. Ale modrá obloha, prach a možná ještě o něco více vypitých piv, to byly znaky letošního ročníku. Znaky, které jistě potěší, stačí si vzpomenout, jak dopadl letos třeba Creamfields. Skvělý playlist měli sestavený Tata bojs. Úderné songy, především s tanečním rytmem, nenechaly chladného snad nikoho. Poslední tři - "Attention Aux Hommes", "Pěšáci" a "Vesmírná" - znamenaly euforickou čtvrt hodinu. Myslím si, že ač Tata bojs hráli na rockovém festivalu, vůbec se neztratili a dokázali narvaný plac u zelené scény pobavit skvěle. A nejen hudbou, ale i vychytanými projekcemi. A Mardoša? Skákal. Půl hodina Lordů mi přišla jako stejná píseň pořád dokola. Nebýt svérázných a promakaných převleků, asi by jejich hudba neznamenala nic. Podprůměrné metalové kousky prostě drží nad vodou pouze dotažená image spolu s pyrotechnickými efekty. Zajímavostí jistě je, že se Lordi ani nepřevlíkali - přijeli totiž na místo rovnou v maskách. Holt pokud někdo kolem sebe chce vytvořit kult příšerek, které zásadně neexistují bez převleků, musí pro to něco obětovat. Noc pro nás zakončovali Support Lesbiens a David Koller. Prvně jmenovaní předvedli tradiční výběr nejlépe fungujících rádiovek se slušným hlasovým doprovodem Kryštofa Michala. David Koller byl ještě lepší, sice také přiznal, že je přepaden ze zmíněné autohavárie a že byl Pavel kámoš, ale jakmile začali hrát, vše klapalo skvěle. Měl možná vůbec nejlepší zvuk, jaký jsem za ty tři dny slyšel a hlavně se na hitovky od Lucie, ale i z jeho sólové tvorby slyšelo. Závěrečná "Amerika" se nesla na vlně výtečné atmosféry - kdo nezpíval, nebyl. Vítkovo kvarteto sice ještě chvíli vařilo pod kotlem a lehce bránilo spánku, ale maraton ještě nekončil. Sobota
Loňský rok Xavier Baumaxa, letos ve stejný čas se svou kytarou Jiří Schmitzer. Člověk s velkým smyslem pro humor, co se s ničím nemaže suverénně končil písničky dřív se slovy, že už je tam jen sólo, co stejně nikoho nezajímá a několikrát si nahradil text mrmlaním slabik. Publikum se po každé písni dožadovalo songu "Máte na to?", respektive řvalo: "My chceme prdeeel!" Načež Schmitzer pohotově reagoval i slovy, že je to jako, kdyby po něm chtěli stojku, tak i kdyby strašně chtěl, tak ji nikdy neudělá. Nakonec však slíbil, že příští rok přiveze kapelu a oblíbenou věc zahraje. Photolab v ještě nevydýchaném stanu byli po nabroušených kytarách příjemným zpestřením. Nejlepší byla "Ecstasy Of Amsterdam" a nejhorší vymóděnost kapely - oblečky jak z nejhoršího bazaru a kýčovité filmové intro 20th Century. Na následující Skyline přišel skoro celý stan. Aby taky ne, po personální rošádě se mikrofonu ujala Marka Rybin z Gaia Mesiah a dodala kapele zcela nový rozměr. Pokud nebyla zrovna za mikrofonem, skákala tahle nevybitelná žena za pódiem. Byla cítit jak nervozita, tak i ne zrovna velká sehranost, ale nepůsobilo to vůbec špatně. Dejme jim čas. Publikum ale bouřilo bez problémů už teď. Na Žlutého psa se na festivalech také slyší, především na jejich hity, kterým vévodí vyloženě fesťákově laděná "Modrá". Představili ale i novou desku "Mellow Yellow" a koncert zakončovali předlouhou písní "Free Bird" "pro Františka Kotvu, Pavla a všechny tam nahoře". Na hlavní scéně předvedl několik svých hitů Meky Žbirka se svou kapelou a samozřejmě došlo i na The Beatles a jejich "Hey, Jude". Následující Mig 21, který odehrál kvůli odpadnuvším Chinaski dlouhé vystoupení, svými vlezlými popěvky bavil natřískanou louku u hlavní scény a Jiří Macháček se předvedl jako frontman, co si dokáže publikum bez problémů podmanit. Zábava na prvním místě. Kim Wilde měla být hvězdou dne. Fanoušci byli určitě spokojeni, dav pod pódiem zjevně také, ale její umělá show postrádala život. Překvapilo i několik coververzí. Především "I'll Stand By You" od Pretenders a "Enjoy The Silence" od Depeche Mode. Kim už zdaleka není tak sexy, ale její písně značná část publika dobře znala a tak se tleskalo a zpívalo a všechno bylo pohodičkový a boky s celulitidou se houpaly a my šli radši na pivo. Nepopírám pořád slušný hlas, ale estrádovitá show byla prostě už za hranicí vkusu. Kryštof pro nás den ukončovali. Celá kapela byla v černém a odehrála velice solidní part. Jen škoda toho smradu, zřejmě z vysychajícího bahna, který u zelené scény vládnul a činil tak pobyt poblíž značně nepříjemným. Richard Krajčo se i tak dostal do nirvány, v jaké jsem ho už dlouho neviděl, a vůbec celkově to mělo energii. A celá Malá Skála zpívající o atentátu v posteli - to byl prostě jeden z těch mrazivých okamžiků, které na festivalech vznikají. Stejně jako "Ženy", jejichž refrén mě od zpívajících opilců budil ještě v pět ráno. Neděle
Neděle byla již tradičně ospale unavená. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme ještě neúnavně obcházeli všechny stage. Seděli jsme totiž po většinu doby vzadu a pili a pili a pili, až byl čas odjet domů. Na hlavní scénu to byl ale jen kousek, a tak si připomeňme tradičně nabušené vystoupení Blue Effectu, který se neštítí ani Walk Choc Ice. Jejich "Sluneční hrob" byl pro daný okamžik zcela všezachycující. Lenka Dusilová měla neobvykle civilní outfit a nebránila se rádiovkám stejně jako křehkým písním z alba "Mezi světy". Výborné bylo i zařazení Jiřího Suchého s kapelou, jeho zlidovělé písničky ve středním tempu si s chutí zazpívali snad všichni. Velice příjemný a na rockových festivalech neobvyklý zážitek. Třídenní útěk z Prahy do nejkrásnějšího prostředí, jaké se v Česku na festivalech dá najít, končil koncertem Vypsané fiXy a Horkýže slíže. Oba dali klasicky vystavěný set a oba dokázali kotel rozžhavit do ruda. Kde na to chlapci a dívky pod pódiem síly brali, to mi záhadou nejspíš navždy zůstane. Závěr? Miluju to. Prostředí, atmosféra, každý rok stejný lidi, několik elektrizujících zážitků a to i přesto, že bych na většinu kapel normálně jinde nezašel. Prostě tam asi něco visí ve vzduchu, něco, co vám dokáže učarovat a já vím, že i když bylo několik minusů, stejně tam za rok zas budu. Jako všichni. PS: Slizoučkým bulvárním fotografům, co v backstage fotili interprety, kteří se alespoň trochu bavili, a následně z fotek dělali senzaci a opatřovali je scestnými titulky, vzkazuji největší možné fuck off a pořadatelům Benátské noci potom, že by možná nebylo od věci si příště rozmyslet, koho si na festival z novinářů zvou... Benátská noc 2008, Malá Skála, 25.-27.7.2008