Jak se asi cítí embryo v labyrintu? Co se může honit hlavou vojákovi, když se jednou v noci probudí a zjistí, že jeho základna je vlastně obří kosmickou lodí, která se právě odloupla od země a vrací se zpět na domovskou planetu? Tyhle otázky, soudě alespoň podle bookletu, pokládá na svém druhém albu "In Silico" původem australská šestice Pendulum. Odpoví na ně? Hádejte, můžete třikrát. Nápovědami při hledání té správné cesty z bludiště nechť je klubíčko deseti skočných válů alba.

Pendulum se stylově pohybují v drum'n'bassu a breakbeatu. Wikipedia zvuk kapely popisuje jako "hutné beaty doplněné hlubokou, bzučivou basovou linkou a syntezátorovými melodiemi". Na "In Silico" ještě hojně doplněné boostrovými kytarovými riffy. Ta kombinace dvou energií (drum'n'bassové a hardrockové) ve spojení s citem pro hymnické melodie, kterou oplývá výhradní autor Rob Swire, je takřka vražedná. To album zní, jako když strčíte hlavu pod kombajn. Cítíte, jak to všude kolem vás i ve vás praská, jednotlivé kousky čehokoliv odletují, ale vy se už nemůžete utrhnout.

Deska začíná údernou "Showdown", na kterou sedí výše popsané doslova. Vizi dokonalého křížence mezi elektronickým a hardrockovým bandem napomáhá i Swireův vokál štěkající jednotlivé sloky. Někde kolem poloviny alba přichází útlum, těžko říct, jestli energický nebo melodický, v každém případě útlum. Sinusoidu se podaří nahodit k vrcholu zase až ke konci nahrávky s velkolepými "9,000 Miles" a závěrečnou "The Tempest" - výborné věci.

Album "In Silico" je úderné, rozjeté, nakonec i trochu zvukově předvídatelné a jednotné, ale pořád dost trendy na to, aby zpestřilo nejednu akci. Nu-rave je moc pomalý, hard rock se nehodí a party potřebuje nabrat ještě větší grády? To je přesně ten okamžik pro Pendulum.