Dvaadvacetileté kozorožka, písničkářka Alison Sudol (narodila se den před Štědrým dnem), nás na albu "One Cell In The Sea" zve do svého A Fine Frenzy. Nenásilně a nepodbízivě. Její debut sice není žhavou novinkou, poslouchat jej můžete již rok a i česká rádia jej zaznamenala, na náš trh se ale dostal právě teď. Čtrnáct srdceryvných balad postavených na hlasu zpěvačky, jejím klavíru a příjemné melancholii. Průzračně čistý, nekomplikovaný, ale o to přirozenější projev.

Bývá označována za alternativní písničkářku, ale tak může vypadat její obraz snad jen v očích pravověrných mainstreamových popařů. Tomuto pojmu odpovídá třeba podobně mladá harfenistka Joanna Newsom. Alison je někde docela jinde. Písničky z alba "One Cell In The Sea", které si až na pár výjimek napsala sama, jsou milým, nevtíravým a sofistikovanějším indie popem.

Abychom Alison správně pochopili, hodí se lehce nahlédnout do jejího života. Pochází z umělecké rodiny (oba rodiče jsou učitelé herectví). Do pěti let vyrůstala v rodném Seattlu, ale po rozvodu se s matkou přestěhovala do L.A. Má ráda Radiohead, Coldplay nebo Arethu Franklin, ale při jejím poslechu spíš máte pocit, že by mohla být dcerou Eltona Johna. Ve svých prvních písních reflektuje své holčičí trápení a touhy, které ale klidně mohou být reakcí na rozpadlé manželství jejích rodičů. Hodně se zabývá svým nitrem.

Její přirozená výpověď vše omotává třpytivou nití opravdovosti. Zatímco Dan Bárta se s podobnými pocity vypořádává v písních jako "Innerview", Alison to dělá po svém. Když ve svém největším hitu "Almost Lover" zpívá "I never want to see you unhappy / I thought you'd want the same for me", může to vypadat jako banální klišé, jenže v projevu Alison to zní, pravda naivně, ale pravdivě. A tak té sympatické zpěvačce za klavírem rozumíte a nemusíte ani být mladá citlivá nešťastně zamilovaná holka.

Albu "One Cell In The Sea" by bylo možné vytknout celou řadu nedokonalostí. Zbytečně dlouhou stopáž, velmi podobné aranže a s tím související splývání jednotlivých skladeb do jedné. To všechno je pravda, ale konečnému dojmu z desky to příliš nevadí. To proto, že není umělá ani zbytečná. Má schopnost člověka oslovit, podržet ho. Nastartovat příjemné melancholické ohlédnutí. Není to sice převratná a zásadní nahrávka, přesto ale může příjemně překvapit.