Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Do třetice se sloupci cédéček probíral Michal Koch, ovšem zcela nestaromilsky si některá alba připomněl i ve formátu mp3 či wma. Ale to jen tak pro připomenutí...

---

10. Muse - Black Holes And Revelations (2006)

Začnu deskou, ke které jsem přišel jako slepý k houslím. Prostě jsem si někde přečetl něčí názor, že Muse jsou skvělá kapela, následně jsem zahlédl "Černé díry" na vrcholu britské hitparády (to by se u nás asi stát nemohlo), tak jsem si ten zázrak poslechl. Ona preciznost a propracovanost aranží, chladná, skoro odtažitá dokonalost ve spojení s nádherně chytlavými melodiemi mně uhranula. A skladba "Starlight" se svým hypnotickým, geniálně jednoduchým klavírním melodickým motivem je pro mě malým zázrakem. To je píseň!

---

9. George Harrison - Cloud Nine (1987)

Uznávám, že "All Things Must Pass" je tím nejlepším, co ve své sólové kariéře George Harrison nahrál. Však na to nádherné trojalbum nacpal vše, co mu Lennon a McCartney nedovolili umístit na desky The Beatles. Já mám ale ještě bližší vztah k tomuhle albu, kterým se George za pomoci producenta Jeffa Lynnea vrátil v roce 1987 do první ligy. Možná je to proto, že jsem jej coby dvanáctileté dítko dostal na vinylu Made In Bulgaria, zcela jistě ale i pro jeho nevtíravou hitovost. Nebo chcete tvrdit, že neznáte "Got My Mind Set On You"? Ale znáte, jen možná nevíte, že je od toho třetího Brouka.

---

8. The Doors - Soft Parade (1969)

Přiznat se ve společenství fandů The Doors, že máte nejraději jejich čtvrtou řadovku, znamená, že se na vás okamžitě slétne hejno rozzuřených sršňů. "Cože? Vždyť tam fidlá půlka filharmonie, Jim byl permanentně ožralý," (a u nahrávání které desky nebyl?)" a k tomu kapela angažovala dokonce baskytaristu! Celé je to nabubřelé, složité, načančané." No právě. Proto mám "Soft Parade" tak rád. Kdysi mi spolužák na střední popisoval tuhle desku slovy: "Oni si prostě chtěli taky natočit svýho Seržanta Pepře." A taky to udělali a moc se jim to povedlo. Navíc tvrdím, že hitovka "Touch Me" je ještě větší skladatelský zářez Robbieho Kriegra než "Light My Fire".

---

7. New Order - Waiting For The Sirens' Call (2005)

Kdybych se stavěl na hlavu, někdy prostě netuším proč. Proč mě u srdce dokáže zasáhnout deska kapely, která vlastně nikdy neuměla moc hrát, nemá nijak charismatického frontmana a navíc všichni tvrdí, že to nejlepší už mají ti pánové v letech dávno za sebou. "Jetstream", "Who's Joe?", "Working Overtime", "Waiting For The Sirens' Call" a zejména "Krafty" (remixy téhle písně jsem schopen poslouchat hodinu v kuse a neomrzí mě) je moje odpověď. Já prostě nevím, proč mě tyhle jednoduché kouzelné melodie tak dostaly. Nevím, proč starší alba téhle skupiny poslouchám rád, ale žádné velké chvění ve mně nevyvolávají. Já zkrátka nevím, proč volání Sirén tak podléhám, ale tahle deska je jednoduše krásná. Křehce krásná.

---

6. Paul McCartney - Band On The Run (1973)

Řekl bych, že jen jednou se povedlo McCartneymu, aby se ve své sólové kariéře uvaroval na nějaké desce šlápnutí vedle. V dobách, kdy s ním ve studiu sedával John, který se Paulovi sarkasticky vysmál pokaždé, když ten začal příliš sklouzávat k prvoplánovitosti a kýči, to měl vlastně jednoduché. Ale jaká jiná autorita by mohla velkému bývalému Beatlovi říct, že složil blbou píseň? Jenže na "Band On The Run" se mu to nestalo, všechny skladby by s přehledem mohly figurovat na kterémkoli albu The Beatles. A to prý třeba taková "Picasso's Last Words (Drink To Me)" byla napsána jako výsledek sázky s Peterem Sellersem, který nevěřil, že Paul dokáže složit píseň na požádání během patnácti minut. Famózní nahrávka, po zásluze McCartneyho nejprodávanější deska.

---

5. Jaromír Nohavica - Mikymauzoleum (1993)

Jediný český zástupce v mém výběru, ale co naděláte, deset alb je prostě zoufale málo, když má člověk vybrat, co všechno ho v jeho posluchačské kariéře ovlivnilo. Brilantní kytara Karla Plíhala ve spojení s vrcholnou autorskou formou (byť, jak to tak někdy bývá, vykoupenou osobními problémy) Jarka Nohavici daly vzniknout možná nejlepší folkové desce, jaká kdy u nás byla nahrána (a nekřičte na mě všechny ty kryloviny, ebenoviny, janouškoviny a jiné iny, já o nich vím, byť jistě ne o všech). Tahle zpověď, byť začasté velmi depresivní, je zkrátka pro mě básnickým i hudebním vrcholem. Kombinace hudební i textové jednoduchosti a komplikovanosti zároveň. Taková síla výpovědi se možná nachází i na "Bratříčku, zavírej vrátka" či "Rakovině", těm ale chybí muzikantská preciznost "Mikymauzolea".

---

4. R.E.M. - Up (1998)

Už jsem tak učinil u The Doors a ještě tak asi učiním i za chvilku, ale znovu volím desku u pravověrných fandů athénských spáčů málo oblíbenou. Po odchodu bubeníka Billa Berryho se osiřelá trojka Stipe, Mills a Buck rozhodla nahradit jej mašinkami a natočila svoje nejexperimentálnější album. Dlužno také dodat, že album velmi křehké a prakticky bez rádiových hitů. Nevím, jestli byli hudebníci tak rozhození, že vlastně nevěděli, co dál (jak jsem tuším někde četl v rozhovoru s Michaelem Stipem), ale vytvořili album, které je asi ponejvíce jiné. Zamiloval jsem si jej možná pro tu melancholii, která z něj přímo sálá, v dobách velkých smutků, kterými jsem procházel. Smutky pominuly, láska k albu s elektronickým bubeníkem nikoliv. Na koncertě R.E.M. si užívám nejvíce kytarové vypalovačky typu "What's The Frequency, Kenneth?", ale usínám s oblibou u "The Apologist", "Suspicion" nebo "Why Not Smile".

---

3. Pink Floyd - The Division Bell (1994)

A je to tu: opět zřejmě svým výběrem zklamu fanoušky téhle anglické legendy. Miluju nejprofláknutější "Wish You Were Here", "The Wall" nebo "The Dark Side Of The Moon", miluju i méně známá alba jako "Animals" nebo "Atom Heart Mother". Ale prostě v době, kdy jsem Floydy objevoval, vyšel "Zvon svolávající poslance britského parlamentu k hlasování" a já byl ztracen. Že se na desce nepodílel Roger Waters? No a? Navíc závěrečná skladba "High Hopes" dokáže spolehlivě vyvolat mrazení v zádech z poslechu něčeho opravdu velkolepého i u lidí, kteří jinak Pink Floyd těžko rozdýchávají. A ještě k tomu k ní kapela natočila klip, že lepší jsem snad neviděl.

---

2. The Beatles - The Beatles (White Album) (1968)

Chcete učebnici stylů populární hudby včetně ochutnávky různých obskurností? Měrou vrchovatou vám to poskytne tohle dvojalbum se strohým názvem a přímočaře jednoduchým obalem, který ukrývá ten nejbarevnější hudební koktejl, jaký si umíte představit. A to všechno okořeněné takovou náloží skvělých melodií, jako by je vymýšleli třeba... no třeba The Beatles. Jejich soupeřivost v tom, kdo složí lepší píseň, dostoupila v tom období vrcholu a byť se někomu může zdát deska nesourodá, já ji považuju za druhý vrchol v tvorbě liverpoolských géniů. A navíc: jak mi před nějakým časem prozradil odborník na slovo vzatý Karel Veselý: bez "Bílého alba" by dnes neexistoval ani hip hop. Nevím proč, ale určitě je to tak.

---

1. The Beatles - Abbey Road (1969)

Už když jsem poutničil po albech téhle kapely, udělil jsem jejich poslední desce, jejíž název vzdává hold londýnskému nahrávacímu studiu, hodnocení 11/10. A zatím si stojím. O téhle nahrávce bych mohl napsat stovky stránek, ale omezím se na jedno suché a jednoduché konstatování: Abbey Road je nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel. Vlastně žádná slova, která bych použil na obhajobu svého názoru, by nedokázala vyjádřit, co při poslechu tohoto vpravdě geniálního díla cítím. Věřte nebo nevěřte. Nevěříte-li (a neznáte-li), odhoďte předsudky vůči starobě (které je ostatně tenhle článek plný) a poslechněte si. Víc nemám, co bych dodal.