Coldplay se třetím albem dostali na křižovatku. A nebylo zrovna jednoduché rozhodnout se, kterou cestou se mají vydat. Na jednu stranu za sebou mají tři komerčně úspěšná alba, jsou v pozici jedné z nejsledovanějších a nejuznávanějších kapel (ať už si v Pitchforku říkají, co chtějí) a hltají je jak fotbaloví fanatici v domovské Británii, tak hamburgerožrouti v zemi svobody. Na stranu druhou se již na poslední řadovce "X&Y" zdálo, že Coldplay vyčerpali všechna svá hudební témata. To skupina také potvrdila slovy, že první tři alba tvoří již uzavřenou trilogii a že se na desce "Viva La Vida Or Death And All His Friends" hodlá posunout jinam. A spolupráce s Brianem Enem vše jen dokázala. To, jak možná nejočekávanější deska roku zní, si můžete přečíst v našem průvodci.

1. Life In Technicolor (2:29)
Hned v prvních tónech potkáváte Briana Ena - v pozadí líně se rozpínající instrumentálky je slyšitelný v reverbu se ztrácející kytarový riff made in Joshua Tree, který po chvilce protíná popová retro kytara. Ta písničku posouvá do lehce kýčovitých poloh. Otvírák, jenž o zbytku příliš neprozrazuje. Smysl dostává až zopakováním v závěru alba.

2. Cemeteries Of London (3:21)
Tajuplný opakovaný akordový rozklad v pozadí, naechovaná kytara a poklidný zpěv Chrise Martina vyvolávají tajuplná očekávání. Rytmem a akustickou kytarou aranžmá připomíná Oasis na poslední řadovce "Don't Believe The Truth". Chris Martin zpívá v nižších polohách, neškrtí se a nenaléhá na posluchače svým typickým falzetem. Na Coldplay překvapivě temná věc.

3. Lost! (3:55)
Těžký podklad na kostelní varhany, téměř psychedelický zpěv ve sloce, laciná třítónová finta v refrénu, která však do písničky vlévá život. Výborná kytara Jonnyho Bucklanda skvěle doplňuje gradaci písničky, oponuje jejímu stereotypnímu a rytmicky jednoduchému průběhu. Nejblíže má "Lost!" asi k album "A Rush Of Blood To The Head", místy kalkuluje s temnou atmosférou "Amsterdamu".

4. 42 (3:57)
Od prvních sekund se zdá, jako by písnička vypadla z "Parachutes". Vzpomínání na líbivou melancholii, která Martina a spol. vytáhla na vrchol. Staří dobří Coldplay z debutu - upřímní, ostýchaví, skromní... Písničkou se táhne naprosto protichůdná mezihra - energická, agresivní, cílevědomá -, Coldplay opět objevují svoje tvrdší já (viz "A Whisper" z "A Rush Of Blood To The Head"). Jeden z nosných štítů alba.

5. Lovers In Japan / Reign Of Love (6:51)
Svěží klavír, plný života - Viva La Vida!. Coldplay z éry "X&Y", ale bez zbytečné monstróznosti a nadřazenosti, která z "X&Y" přímo čpěla. Martinův projev je civilizovaný, ani tady neutíká k falzetu, a to i přesto, že si o to některé pasáže vysloveně říkají. Radio friendly hitovka - Coldplay, jak je znáte, milujete, nenávidíte. Skladba volně přechází do tříminutové balady "Reign Of Love", která je pro Coldplay typickým podáním ruky na rozloučenou ("Til Kingdom Come"). Emotivně silný vzkaz rozplývající se na klapkách renesančního klavíru.

6. Yes (7:06)
Smyčce snad vykradené z "Casablancy" střídají zasněné improvizace nad exotickými stupnicemi - soundtrack k arabskému tržišti. Chris Martin zpívá v tak nízkých polohách, jako snad ještě nikdy. Náladou písnička lehce připomíná "Daylight". Vyvolává napětí, pokušení. Navazuje na ní skladba "Chinese Sleep Chant" - copyrightovaný "X&Y" rytmus, první Martinovy falzety ztrácející se v nekonečném reverbu a utápějící se v distorzí sžírané kytaře. V pozadí opět dvoutónové kytarové riffy, jak je znáte od Briana Ena a Edge z U2.

7. Viva La Vida (4:01)
Hitovka pro zapálení letošního olympijského ohně nad Pekingem. Písnička, na kterou byste si vsadili, že na novém albu bude. Líbivé smyčce, kopák na každou dobu, vtíravý a naléhavý Martinův zpěv, který v sobě obsahuje přesně ty pocity, které v něm v daný okamžik najít chcete. Nejlepší song desky, pokud vás do kolen dostalo "X&Y" a nedoufáte u Coldplay ve změnu, kterou naznačil pilotní singl desky "Violet Hill".

8. Violet Hill (3:42)
Nejsilnější a hlavně nejvyprofilovanější věc na albu. Stojí zcela mimo, je protipólem předchozí "Viva La Vida". Písnička, kterou byste od Coldplay nečekali (až na zcela očekávaný klavírní doslov). Úderná basa, snadno rozdělitelné písňové celky, geniální kytarový přechod v rámci sloky, úderný útěk z refrénu... Vztyčený prostředníček odpůrcům Coldplay. Písnička, kterou Coldplay potřebovali - agresivní, i procítěná zároveň.

9. Strawberry Swing (4:08)
Dramatické kontrabasy v popředí, další výlet do exotických krajin na Aladdinově létajícím koberci v pozadí a k tomu připočtěte v usmíření se zpovídajícího Chrise Martina - poklona Elbow říkající: "Tady jsme, vypořádaní s minulostí." Noví, dospělejší Coldplay - poslouchají Paula Simona a knoflíkama jim točí týpek, co udělal z U2 největší kapelu posledních dvaceti let. Skladba, zastupující vše podstatné na albu - instrumentální pasáže dominují, strhávají, Brian Eno vede skupinu k jasnému cíli.

10. Death And All His Friends (6:18)
Opět odkaz k druhé polovině alba "Parachutes", ať již náladou, či polohou Martinova zpěvu. Ze skromné zpovědi se však skladba ve své druhé části proměňuje v celé Wembley objímající rozlučku, typickou pro pozdní alba The Beatles. A stejně jako u liverpoolských Brouků, i u Coldplay platí, že jde o loučení ve velkém stylu. Následně přichází bonus v podobě "Life In Technicolor" podruhé, tentokrát i se zpěvem - "The Escapist". Opět celá deska v kostce - patrný vliv Briana Ena, vyspělý projev Chrise Martina i celé skupiny, tříštivé emoce a hlavně... naplňující pocit jistoty. Žádný útěk, jak by mohl slibovat název písničky, ale sebevědomé potřesení pravicí. Pevný stisk, dlouhý pohled do očí, ve kterém však stále vidíte čistotu dítěte snažícího se dotknout hvězd, přitáhnout si měsíc blíže k oknům.

Pozn.: O tom, že v EMI nejsou lidé pověrčiví, svědčí fakt, že čtvrtá studiová deska britských Coldplay "Viva La Vida Or Death And All His Friends" vyjde v České republice v pátek 13. června.