Elbow se potloukají po britské hudební scéně již od druhé poloviny devadesátých let a jsou dalším důkazem toho, že Manchester je pro indie kulturu tím, čím je New Orleans pro tu jazzovou. Hudebně těžce zařaditelný kvintet okolo frontmana Guye Garveyho inspiroval jednu z nejžádanějších kapel dneška - Coldplay, kteří jistou dobu působili jako rozehřívač publika právě na koncertech Elbow, a sám své kořeny zapouští do nevídaných hloubek hudební sofistikovanosti, až někam k Radiohead. V hlavní recenzi jsem označil čtvrtou desku Elbow za nejlepší album skupiny a pasoval ji do role favorita anket o nejlepší album roku. Zároveň jsem však podotkl, že hudba Elbow není pro každého, což ovšem dalších pět redaktorů musicserveru příliš nepotvrdilo a deskou se nechalo strhnout také. Výsledkem je druhé nejlepší hodnocení v historii našich makrorecenzí - osmdesát šest procent.

---

Benjamin Slavík - Ukažte, že jste jiní (10/10)
Vztah ke skupině: Láska & respekt v jednom.

Na vlivech tady vůbec nesejde (oscilují ve větším rozptylu, než si dovedete představit - od Animal Collective k Oasis a mezi tím hodně dalších jmen, co jste už určitě poslouchali, a pokud ne, tak byste měli: Blur, Radiohead, a taky těch, co byste rozhodně poslouchat neměli - Pink Floyd, Oldfield, Gabriel a podobné věci pro dospěláky). Nesejde na nich proto, že s tím, co dostanete, nemají nic společného. Tedy krom toho, že chvílemi Elbow zní jako oni. Ale co s tímhle v roce 2008? Hudebně? Psychotické návaly, rozbité písňové celky (tedy: struktury, co zkousnete nejdříve po sedmé, a to jen z poloviny) a projev zpěváka, který není ani takový, že mu uvěříte každé slovo, ale je takový, že se v něm budete mít zájem vrtat. Do té doby, než se dostanete k prameni. Tam narazíte na lo-fi přístup, který vůbec nezní jako lo-fi. Elbow by mohli být jednou z nejlepších kapel na světě, kdyby nežili v tomhle světě. Protože posluchači nejlepších kapel na světě svým nejlepším kapelám na světě dávají mnohem míň času a energie vlastních mozkových závitů, než například Elbow potřebují. Co vy s tím? Ukažte, že jste jiní.

Ondřej Pravda - Na emocích není nic špatného, naopak (9/10)
Vztah k interpretovi: Jméno známé, ale dolehlo ke mně jen pár singlů.

Asi mám nějaké melancholické, emotivní období. Po Gnarls Barkley mě i Elbow dostali. Titulek se kolegovi povedl, asi rozumím, proč je označil za Coldplay pro dospělé, i když je to mediální zkratka, protože se známou kapelou mají společného hodně málo (což neznamená, že jsou Coldplay špatní). Elbow jsou pro ty, kteří nepotřebují jen zapamatovatelné refrény, kteří si rádi odpočinou od modelu "sloka, sloka, refrén, sloka, refrén". Baví mě neuchopitelnost, neprvoplánovost jejich skladeb, mimo jiné dokazují, že lze použít piáno a smyčce nepateticky. Líbí se mi civilní zpěv (který mi trochu připomíná Petera Gabriela). Hudebně mě občas napadali také belgičtí dEUS nebo i staří Pink Floyd. S převahou pomalejších skladeb v druhé části desky, která při nenáladě asi může pro někoho znamenat nudu, jsem na chvilku váhal s vysokým hodnocením, ale nakonec si ho potvrdil. Ta deska je hodně dobrá. Jdu si sehnat i její předchůdce.

Honza Průša - Že by art pop? (9/10)
Vztah k interpretovi: Okouzlení.

Na svém aktuálním albu jsou Elbow opět skvělí a podle mého mínění ještě úžasnější než na těch předchozích. Alespoň tomu nasvědčuje jeho rotace v mém přehrávači. Čím to je? Elbow nejsou předvídatelní. Ví, co chtějí, hudbu dělají v první řadě pro sebe (a u Elbow jsem o tom fakt přesvědčen) a dospěli k něčemu, co bych nazval art popem (pozor, neplést s pop artem, teď myslím spíš na art rock). Rozvíjejí představivost, ubírají se neočekávanými směry, zaujmou a působí na emoce. Pobavilo mě, když jsem "The Seldom Seen Kid" dal poslechnout nezasvěceným známým. Většinou reagovali slovy: "To je, jako když jsem poprvé slyšel Stinga, Radiohead, Pink Floyd..." Záleželo na tom, jakou hudbu daný jedinec poslouchá. Každý ale mluvil o jedinečném zážitku. I já to s nimi mám podobně. Nevím, jak to dělají, ale vyvolávají chtěné a neopakovatelné stavy, které bych přirovnal k pocitům objevitelů neznámých dálek, mořeplavců, kteří dosáhli svého pracně nabytého a vytouženého cíle. Mám pocit, že Guy Garvey a spol. byli se mnou, když jsem poznával Paříž i když jsem se toulal ulicemi Tangeru.

Dan Hájek - Krasosmutnění převtělené do nevšedního snu (8/10)
Vztah k interpretovi: Z kraje velká neznámá, ke které se kultivovaně vytvořil blízký vztah.

Posledních několik nocí, týdnů se mi zdají divné sny. Mají jeden společný činitel, kterým je smutek, i když se v nich žádné vyložené tragédie neodehrávají. Člověka se dokáže dotknout i úplná a nečekaná maličkost, prkotina, někdy si toho naopak ani nevšimnete a přejdete to bez jakýkoliv okolků. Dnes je vše o vyšším levelu rychlostního stupně, kdy vše běží jako problikávající okna filmového pásu. Je pak velkým štěstím třeba natrefit na Elbow a tuto zběsilost vypustit a oddat se tklivému odéru, který číhá na každém rohu "The Seldom Seen Kid". Chlácholení nálad kompletního spektra je dokonalým životabudičem, kdy si hned oddechnete klasickým vždy může být hůř. Jedenáctka pečlivě sepsaných hudebních příběhů se vás pokouší vtáhnout do vnitřní spirály Guye Garveyho a není snadné tomuto nátlaku odolat. Je jedno, ke komu je bude přirovnávat, oni jsou svoji a hledají vlastní cesty realizace, což je mi velmi sympatické. I já sám pokukuji po výstupu z bludného kruhu snového krasosmutnění a jsem na dobré cestě. Lidské emoce nemají omezení a s "The Seldom Seen Kid" není od věci si je občas dopřát v nadstandardní provedení.

Luboš Kreč - Fakt jsem chtěl. Moc... (7/10)
Vztah k interpretovi: Co nebylo dříve ve smyslech, není v rozumu. Tedy ani Elbow.

Občas propadám při poslechu určitých desek záchvatům trudnomyslnosti. Spirálovitě se blížím k depresi a jediné, co pomůže, je soucitné slovo kamarádovo: "Čéče, já to taky nepobírám." Netřeba chemie a medikamentů, prozacem je mi pocit, že v tom nejsem sám. Že nejdu jako jediný proti šiku kritiků intelektuálů, již vidí dál než já. Kteří chápou a slyší nuance, na něž můj mozek a uši nestačí. Té depresi jsem byl hodně blízko i v případě Elbow a jejich desky "The Seldom Seen Kid". Po Mirkově a několika dalších ultra-kladných recenzích jsem poslouchal a poslouchal a strašně moc chtěl dojít prozření a pochopit, jak je ta nahrávka jedinečná a blažená. Jenže ono nic. Jak jsem jí dával další a další čas, svářel se ve mně psychotický, nesebevědomý, submisivní Jekyll s rozhodným, odhodlaným Hydem. Jeden děl, že "The Seldom Seen Kid" je sice zručně zpracovaná, melodicky vydařená, poctivě melancholická, leč tak trochu utahaná deska, kterou není radno si pouštět, když venku prší a váš oblíbený fotbalový klub zrovna prohrál. Druhý oponoval, že toho skrývá víc, že musím být trpělivý. Ale asi nejsem. Asi vyhrál ten surovec. Nebo spíš remíza? Možná tak. Elbow to moc přeju, jsou sví, zruční, chytří, smutnější než Coldplay, přitom drsnější, věrohodnější a míň pro holky. Občas to je ale otrava, trochu jako věčné utápění se v nicotných trablech s holkou kdesi v zakouřeném irském baru pro námořníky.

---

Album: Elbow - The Seldom Seen Kid
Průměrné hodnocení: 8,6/10
Celkový čas: 37:46
Skladby: Starlings, The Bones Of You, Mirrorball, Grounds For Divorce, An Audience With The Pope, Weather To Fly, The Loneliness Of A Tower Crane Driver, The Fix, Some Riot, One Day Like This, Friend Of Ours, We're Away