V norské a britské metropoli se koncem května konaly koncerty (tři v Oslu a jeden v Londýně), na nichž pánové Furuholmen, Waaktaar a Harket, dohromady známí jako A-ha, představili své sólové projekty. Všem vychází přibližně současně nové desky a volání skalních fanoušků po jejich živé prezentaci kapela chytře využila pro koncert, na němž sami sobě předskakovali a také byli sami sobě hosty. Pod jemně ironickým heslem "Proč spolupracovat, když můžeme soutěžit" se poslední vystoupení konalo v překrásné a bezpochyby legendární Royal Albert Hall.

Už vstup do sálu, který našinec obdivoval třeba na DVD s vystoupením znovuzrozených Cream, swingujícím Robbiem nebo vzpomínkou na tichého Beatla "Concert For George", je povznášejícím momentem. A ten pocit umocní vědomí nadcházejícího unikátního večera. Byly to totiž tři samostatné koncerty plus společné vystoupení (aspoň chvilku!) tria A-ha. To bylo vedeno jako veřejné tajemství - asi si nikdo nedokázal představit, že by ti tři nevystoupili třeba jen na pár písniček spolu na jednom pódiu.

Odstartoval Magne F, příjemný, uvolněný a usměvavý chlapík, jenž kromě muziky mimochodem vyniká coby sochař, grafik a kdovíco ještě. S kytarou nebo klavírem a třemi spoluhráči (regulérní rocková kapela) zpíval skladby ze svých dvou samostatných desek a došlo i na dvě písně domovského uskupení, "Don't Do Me Any Favours" a "The Summers Of Our Youth". Magne rychle navázal kontakt s publikem (to se sjelo z mnoha koutů světa, byla to totiž opravdu unikátní akce pro hardcore fandy) a servíroval jim skvěle gradované písně, jež překvapivě evokovaly tvrdší kousky Coldplay. Což možná nebude náhoda, když mu na novém albu opět hostuje Guy Berryman z této kapely.

Po rychlé desetiminutové přestavbě pódia (to se opakovalo ještě třikrát a vždy velmi svižně) na scénu se skladbou "Daylight's Wasting" přikvačil septet Savoy - normálně je to trio manželů Savoyových, čili Lauren a Paula Waaktaara, a bubeníka Frode Unnelanda, ale teď byli posíleni dalšími hráči, mezi nimiž byla nepřehlédnutelná harfistka (!) z New Yorku Erin Hill. První dvě písně se zpívající manželé trošku hledali, ale jakmile byli v souladu, Savoy skvěle šlapali a opět to bylo rockové bouření se známou stopou severské melancholie. I nasvícení olbřímých varhan za vzdušným pódiem a LCD projekcí působilo velmi dramaticky a tajemně. Tato část večera přinesla i jeden z vrcholů - fantastickou verzi "Velvet" (vůbec první písnička Savoy), kdy si právě za doprovodu harfy zazpívali diváci.

Morten Harket stále udivuje svým svěžím, mladistvým hlasem - svou část večera, kdy nejen zpíval, ale i hrál na kytaru (a opět ho doprovázelo živé rockové kvarteto) založil na písních z alba "Letter From Egypt", které vychází v těchto dnech a jen jednou sáhl do své třináct let staré prvotiny, kdy si vybral "Spanish Steps". Jeho set byl nejjemnější a v dokonalé akustice sálu výborně vynikl vokál, značka kapely.

Očekávaný vrchol večera uvedla neskutečným způsobem již zmíněná harfistka Erin – zatímco ve tmě ukrytí technici připravovali pódium na finále, ona sama, jen osvětlená bodovým světlem, zahrála na harfu své úpravy A-ha. Toto famózní intermezzo se přehouplo do výrazného syntezátorového motivu "Train Of Thoughts", který nás vrh do poloviny osmdesátých let. Naběhli vymódění A-ha (a rozdivočení diváci se ze sedadel na ploše přelili do kotle u pódia) a jako by si dělali sami ze sebe legraci, dobrosrdečnou a s nadhledem: dali jen čtyři věci, z nichž dvě byly vykopávky největší (končilo se samozřejmě prvním a největším hitem "Take On Me", který osobně považuji za nejhorší píseň A-ha) a dvěma novinkami z připravovaného alba, jež ovšem zněly velmi osmdesátkově. Ty čtyři skladby utekly strašně rychle, ale byly snovou tečkou vynikajícího a jedinečného koncertu.

A-ha, Magne F, Savoy, Morten Harket, Royal Albert Hall, Londýn, Velká Británie, 24.5.2008