Amy Winehouse s pindíkem, to je zvuková podoba britského muzikanta Jamieho Lidella pro rok 2008 na čtyři slova. Ten kluk je vážně dobrej a ať už to ví, nebo ne, je to prostě tak. Se svou čtvrtou deskou "Jim" překonává sám sebe, posouvá hranice a způsobuje velkoplošné tání ledovců. Od minimalu k soulu a ještě dál vede cesta, po které je radost se procházet, přestože to všude kolem přepestře kvete, což způsobuje zduření nosní sliznice a otékání očí. Hlavní ale je, že slouží uši.

Oproti tři roky starému "Multiply" je "Jim" zdánlivě krokem zpět: míň elektroniky, víc akustiky. Míň experimentu, víc přímočarosti. Míň futuro, víc retro. Vlastně se jen těžko zbavujete dojmu, že jde o sbírku coververzí sestavenou na základě Lidellovy obsese dědečkovou půdou, kde se dlouhé měsíce večer co večer přehraboval ve starých vinylech. Funk. Soul. Brother. Rock'n'roll. Sluníčko. Kytičky. Ptáčci. Už s prvním štěrchnutím tamburíny úvodní "Another Day" je jasné, že tady půjde o zábavu.

A nejlepší na tom je, že se člověk ani chvilku nenudí. Není čas. Na necelých čtyřiceti minutách nahrávky je všechno, co má být - vypalovačky na první dobrou ("Figured Me Out", "Out Of My System") i zasněné ploužáky ("All I Wanna Do", "Rope Of Sand") -, v rámci konceptu nic moc neřeší ani texty (ostatně "Where D'You Go" by se volně dala přeložit jako "Kde jsi?" a ta paralela je na místě). No a poznávacím znamením zůstává Lidellův oprsklý hlas: jistý, sebevědomý, přesný a citlivý. Plus melodie, které z uší nedostanete ani nejnovějším sprejíčkem. PPP - poctivé popové písničky, jestli chcete.

"Jim" je pocta soulovým legendám v deseti hitech. Zní dost retro, ale zároveň i dost svěže a těžko se vysvětluje, čím to je. Vystavěna na akustických základech, podepřena moderní, avšak nerušivou rytmikou a napadnutými aranžemi. Slepena v kompaktní celek, z nějž je jasně cítit, že když se to umí, má filozofie trendu jednotlivých tracků ještě čas. Aspoň nějaký ten pátek. Tohle je prostě výborné album, co funguje.