Klepal jsem se, se zatajeným dechem se topil v holčičích depkách. Beth Gibbons a spol. v plné formě, trip hop, jak ho ti, co na něm vyrostli, chtějí slyšet. Portishead vydali třetí album - pragmaticky pojmenované "Third". Rovnice comeback = nejlepší deska neplatí vždy, teď ano. Má to ale jeden háček. Beth už není holka a zbytek její kapely nejsou kluci. Jsou o jedenáct let starší. Ale temnotu sází stylem, že jim jí nelze nevěřit. Těch háčků ale vlastně bude víc.

Poslední věty předchozího odstavce jsou totiž takové aneb. Aneb je tu také kontext - z tohoto pohledu jsou Portishead mimo, protože se probouzí do jiné reality, než v jaké usnuli. Do té, kde se trip hop nehraje. A teď už natvrdo: "Third" nikam nepatří. Je to osamocený solitér, který si získá pozornost i mlčením. Tak proč by to měl "nefanoušek" řešit? Protože tichý bordel ve stylu bristol soundu prostě zabírá, a to ať právě frčí, nebo ne.

Jako by se za ta léta nic nestalo, jako by u Portishead vše proběhlo v plné časové kontinuitě. Nové tracky jsou ze sta procent tím, co jelo v druhé polovině devadesátek, "Mezaninne", "OK Computer" - pekelně rozpárané vnitřnosti - a "Third". Vokalistka Beth se do své kapuce a za ofinu schovává pořád stejně, Adrian Utley a Geoff Barrow zvuky vrství pořád stejně, celek je stále stejně rozšroubovatelný jako funkční dohromady.

Jednotlivosti? S gradací se pracuje naléhavěji, v nejsilnějším momentu se track usekne, syrově ozvučeným kytarám přidává a ubírá intenzitu. Taky si zkusí hodně svérázné pojetí folku. Podle potřeby nechá vokál vystoupit před hudbu, stejně tak ho do ní schová a nechá ho pronikat do rozervaného povědomí. Takhle se vytváří podmínky pro to hlavní - vokál a duši Beth Gibbons. Trápí se a vy se budete chtít trápit s ní. Ostatně jako vždycky.

Pořád je andělem a magnetem v jednom, jen stopa času je výraznější - jeden z těch háčků. Démony má děsivější. Ve srovnání s novinkou působí staré příběhy jako smutný deník holky, která se nemá moc dobře. "Víš, co jsi ztratil? / Chceš, co chci já? / Pláču v tichu." To je současnost. To je jen úryvek, to je jen pro transparentnost. To je ten důvod, proč má cenu Portishead poslouchat i teď. Aktuálnost neaktuálnost.

Nebo ještě jinak: vůči současné trendy electro music to je solidní fuck off póza. Zatímco nynější projekty sází na rave, kravál, nářez a tanec bez myšlenek (jinými slovy čistou zábavu), Portishead nabízí stísněnost, něco ze sebe (resp. hodně ze sebe), nahou a rozervanou duši. Prima alternativa k Justice.

A co srovnání s deskami, které částečně popsaly zvuk 90s? Teď je definitivně pohltila temnota a nevypadá to, že kapela hledala světlo naděje; takhle je to baví a takhle to zůstane. "Third" vlastně jen prodlužuje načrtnutou přímku jejich desek, pokračuje v trendu "každá další deska musí být větší a větší depka". To s sebou nese jeden důsledek, jestli totiž někdy nahrají čtvrtou desku, tak vás s ní zabijou. A sebe asi taky.

Nové album je nejnepřístupnější, nejosobnější, nejintrovertnější, největší psycho - přesně to, co si v současnosti mohli dovolit. Singl "Machine Gun" je studený trans, stojí na klinické automatizaci a odtažitosti; hysterické mlácení do plechu. Poslední "Threads" má v sobě dusno a kytarový hluk Joy Division. Celá deska je jako produkt bezchybného futuristického automatu na deprese.

Vše dotažené do detailu, podobné struktury s minulostí, ale současně komplet nanovo. Protože "Third" je výpověď a vylitá duše, vylitá duše za jedenáct let. S třetí deskou Portishead dostává termín emo mraky nových souvislostí. Opět mě napadá, že Beth Gibbons by měla chodit s Thomem Yorkem z Radiohead. Opět mě napadá, že chci zpátky do 90s. Vy ne?