© wikipedia.org
Kateřina Červenková - Jsou hraví, sentimentální, laškující i arogantní (9/10)
Vztah ke kapele: Jack White je podle mě geniální - na co sáhne, to je neuvěřitelně vzrušující. A Jack nezklamal ani teď, kdy jeho The Raconteurs potvrzují svojí dvojkou status rock'n'rollové superkapely. Z repráků zní opět smyslný a výbušný retro nářez. Dráždivou syrovostí se prolínají jemnější a uhlazenější melodie. Jako když si hrubé ruce na chvíli navlečou bílé rukavičky. Vyzývavý rock'n'roll The Raconteurs se na první pohled tváří jako statická sbírka prostých vyhrávek. Kapela má ale ve svém portfoliu pestrobarevnou nabídku nejrůznějších hudebních motivů. S krotkou neposlušností a divokou zdrženlivostí s námi rozehrává svoji špinavou hru, která je plná květnatých muzikantských pozlátek. S nevinnou tváří svádí náš hudební vkus, který nedokáže říct ne. Slastně vlhne pod náporem drzého a energického rockového kabaretu. Vzletná hudba deklamuje nezávislost, zatímco se muzikanti pevně drží jistoty svých nástrojů. Jack a jeho banda jsou stejně hraví, sentimentální, laškující i arogantní jako na prvotině "Broken Boy Soldier". Honza Sedláček - Kapitán White je ve svém živlu (9/10)
Vztah ke kapele: V porovnání s The White Stripes pro mě doposud tak trochu slabší kůň ve stáji. Pozice Jacka Whitea na současné indie scéně je natolik pevná a výrazná, že i kdyby snad přišel s deskou postavenou na zvuku na zem padajícího kuchyňského harampádí, standing ovations početných fandů nebudou brát konce. Nejinak se to má i s novinkovou deskou jeho bokovky The Raconteurs. Všechny ty v nejlepším smyslu slova špinavé, odsekávané, místy až sprostě jednoduché kytarové party dobře známe a nevyhneme se jim ani na "Consolers Of The Lonely". Ostatně stejně jako osobitému hlasovému projevu frontmana, s nímž s notnou drzostí imituje všechny doposud napsané kapitoly rock'n'rollové historie. Je pak vlastně úplně jedno, kdože to tu bárku s Jackem Whitem táhne, jelikož kapitán na lodi je tady jen jeden. A srovnání s první deskou téhle svérázné grupy? Pro mě je skóre jednoznačně jedna nula ve prospěch údernější, živelnější a - nebojím se to říci - masově stravitelnější novinky. Ta totiž nepostrádá nic z původního klubového šmrncu, ale zároveň už jedním okem pokukuje po větších halách. Že by Jack White udělal z The Raconteurs, původně svého domácího hobby, druhou továrnu na úspěch, sice nehrozí, avšak novým materiálem se on a zbytek kapely hlásí o maximální pozornost kritické veřejnosti. A úplně nejlepší je, že zase jen tak by the way. Zuzka Macháčková - Spojnice bílého pruhu a blyštivého glamu (7/10)
Vztah ke kapele: Brendana moc neznám, ale Jack je tak divnej týpek, že si ho člověk musí všimnout, ať chce, nebo ne.
© stereogum.com
Vztah ke kapele: Nejsem super odvázaný z White Stripes, ale Jack White je talent, to jo. První desku Raconteurs neznám. Pravidla (zastaralá?) recenze naruby, takže hlavní sdělení na začátku. Druhá deska Raconteurs je opět výborný příklad opakované potřeby mladších generací mít "svou" modlu, která hraje tolikrát slyšené, ale pro ně "autentické", zatímco starší "a pokročilí" si říkají: co na tom to mládí vidí? . Nejsem sice zas tak starý, ale návraty do 70. a někdy i do dřívějších let, které jste mohli slyšet už tolikrát, nemohu neregistrovat. Hlavně nechci řešit, co všechno si Jack White mohl myslet nebo jak se cítil při skládání téhle desky, protože mi to přijde jako vycucávání si z prstu třeba talent na paličkování, fakt nerozumím, kam na to Ben Slavík chodí. No nic. White & spol. jsou šikovní, to každopádně, na téhle desce si na základě blues pohrávají s "USApomprockem", hard i art rockem dost volně, dojde i na trubku znějící v těchto souvislostech dost netypicky (to jsou asi ty "symfonické dechy", které zmiňuje Ben), takže se při desce úplně nudit nebudete, klidně ji můžete označit za rokenrol. Tedy hlavně ze začátku, ten je silný. Ale ani zbytek není špatný, jak by se mohlo zdát z předchozího textu, nelpění na jednom vzoru pomáhá k pestrosti, takže nakonec mohu jen konstatovat, že to není špatné album. Myslím, že by Raconteurs dopadli dobře i při vpašování se na Staré poledne na R1. Tečka. Honza Kulig - Emoce si musíte vymýšlet (3/10)
Vztah ke kapele: Že bych si z nich sedl na prdel? Zapomeňte! Všichni je vynášejí do nebes. Tak proč se jim trochu nepodívat na zoubek? Po přečtení recenze Bena Slavíka a poslechnutí debutu mě napadala jediná myšlenka. Co to ksakru je? A druhé album téhle partičky nýmandů není jiné. Celou dobu čekáte na něco převratného, na něco, co vás posadí na prdel a budete si říkat, že tohle je přece ono. Jenže ono to nepřijde ani při prvním, ani při druhém, ani při desátém poslechu. Je to nudné, tolikrát vyzkoušené a stále znova se opakující. Emoce nejsou ani cítit, musíte si je vymýšlet a to vás při třetím přehrání desky v přehrávači přestane bavit. Kytarové riffy se ztrácejí někde mezi Středozemí a vaším světem, dolehne k vám vždy jen náznak, který se však vypaří stejně tak rychle, jak rychle přišel. Nejnudnější deska z kytarové scény, jakou můžete slyšet. A to nepřeháním! Třeba se mýlím, ale tohle vážně není ta kapela, která by vás měla budit, s kterou byste měli usínat a která vám dodává tu potřebnou energii. Sorry, hoši, jinak to nevidím. Třeba příště, ale beze mě.
Album: The Raconteurs - Consolers Of The Lonely
Průměrné hodnocení: 7,0/10
Celkový čas: 55:31
Skladby: Consolers Of The Lonely, Salute Your Solution, You Dont Understand Me, Old Enough, The Switch And The Spur, Hold Up, Top Yourself, Many Shades Of Black, Five On The Five, Attention, Pull This Blanket Off, Rich Kid Blues, These Stones Will Shout, Carolina Drama
