Ivan Hlas je velmi zajímavá osobnost. Z jeho hudby a poetických textů je cítit příjemný klid, pohoda, upřímnost i přímočarost. Stejně působí při osobním setkání. Nebrání se vzpomínkám a z jeho vyprávění je cítit, že má vše srovnané a nad věcmi nezapomíná přemýšlet, ať už jde o práci pro Ivan Hlas Trio, dětského posluchače nebo o skládání na zakázku. Na místě srazu, v kavárně Dolly na pražském Andělu, už na mě čekal, seděl za stolem se sklenkou bílého vína a hned začal mluvit o hudbě k novému filmu Jana Hřebejka. Vytáhl jsem diktafon, objednal si a mohli jsme se začít bavit. Třeba o nové desce, která nedávno vyšla u vydavatelství Indies a na níž už nehraje nahlas, ale potichu.

Nedávno vám vyšlo nové album "Láska jako oliva". Je to první deska Ivan Hlas Tria, takže je to nejkomornější a nejfolkovější věc, jakou jste kdy udělal.

Je to tak. Je to moje první akustická deska a je to vlastně splacení určitýho dluhu lidem, co mě znali z hospody a z večírků, kde jsem vždycky hrál jenom akusticky. Ti mi občas říkali - proč někdy neuděláš takovou desku. A tak jsem se k tomu, asi po pětadvaceti letech, konečně dostal. Celková snaha byla, aby všechno znělo tak, jako když sedíme u vás v pokoji. A já doufám, že si to tam lidi najdou.

Na albu jsou převážně nové písničky, skoro nic z toho jste nehráli ani na koncertech.

Je tam dvanáct úplně novejch písniček a jedna stará. Tu jsem hrával začátkem 80. let se Zuzanou Navarovou, Vláďou Vytiskou a Pavlem Cinglem v našem projektu Ouvej band. A mě bylo líto, že ta písnička není nikde nahraná a zachycená a teď se mi docela hodila. Je to "Kuře z umělý líhně".

To zpívala Zuzana Navarová?

Tenkrát jsme to zpívali se Zuzanou napůl, byla to taková zajímavá úprava. Já na desky dávám starý písničky pravidelně, abych si srovnal, jestli svou novou tvorbou nejdu náhodou někam úplně jinam.

To je pravda. Na předchozím albu "Utek mi pes" byl "Karneval ústřic" a "Havaj". U té bylo zvláštní, že vyšla i na desce před tím - na "Obrátíš mi naruby ráno".

"Havaj" jsem chtěl vždycky nahrát v tomhle stylu a tam už to trochu sklouzává do akustickýho hraní. A "Karneval ústřic" miluju, protože tam je odkaz na "Hotel California" a to byla jedna ze stěžejních písniček mého života. Ale na "Olivě" už "Havaj" není.

S Triem jste loni plánovali vydat živé album z Balbínky.

Dokonce existuje pár nahrávek z Balbínky pro Českej rozhlas. Lidi občas choděj a říkaj: "Hele, ta deska je prostě výborná, večer, když jsem zádumčivej, tak si otevřu flašku vína, poslouchám to a užívám si, ale proti živýmu hraní je to slabý." Tak jsme si řekli, že uděláme opravdovej, celej živák a natahali jsme do Balbínky plno aparatury a ono to vůbec nevyšlo dobře. Takže jsme od toho upustili a živák necháme ještě chvilku spát. Musíme se na to líp připravit.

Problém byl se zvukem?

Něco se při nahrávání stalo a nějak moc nám to probrukovalo. Já nejsem proti ruchům, říkám, že každej ruch je muzika, ale tady toho bylo opravdu moc.

"Olivu" jste nahrávali u Norbiho Kovácse v jeho žižkovském studiu a jestli jsem si dobře všimnul, i fotky v bookletu s tím Žižkovem korespondují.

Obal dělal kamarád Ivan Prokop a všechno, co je tam nafocený, je z toho baráku, kde je to studio nebo spíš ateliér. Celý natáčení mělo takovou domáckou atmosféru. Olin, kterej je velkej sluchař, si stěžoval, že mu tam vrkaj holubi. A já jsem z toho byl nadšenej. To byl náš jedinej malej problém během nahrávání. Spíš legrace.

Pražské čtvrti mají své kouzlo a Žižkov zanechal svého ducha na celém albu. Mimo to máte písničku "Karlín", teď je na desce nová věc "V náručí Dejvický noci".

Ta je mi asi úplně nejblíž a je nejpravdivější, protože v Dejvicích jsem vyrostl a žil dlouhou dobu. Jinak jsou to všechno moje básnický licence. V Karlíně jsem jenom rok prodával knížky, ale nikdy jsem tam nebydlel. Ale rád jsem ho navštěvoval.

Norbi Kovács právě dokončil hudbu k filmu Jana Hřebejka "U mě dobrý" a vy jste napsal závěrečnou písničku. Jak došlo k této spolupráci?

To vzniklo jako všechno velice chaoticky. Honza Hřebejk slyšel někde Norbiho muziku k nějaký reklamě, která byla odmítnutá, a s Honzou Malířem a Péťou Jarchovským si řekli, že by to bylo do toho filmu pěkný a já si myslím, že to fakt pěkný je. Taková trošku minimalistická muzika, žádný symfonický orchestry. Mám strašně rád starej film, kterej se jmenuje "Paříž, Texas". Tam Ry Cooder hraje čistě jenom na kytaru a je v tom úžasný napětí. A Norbimu se povedlo něco podobnýho. No a tři neděle před schvalováním filmu, kterej má mít 15. května premiéru, mi volal Honza Hřebejk, abych udělal nějakou závěrečnou píseň. Tak jsem mu říkal, že se zbláznil, a on na to: "Ne, vždyť ty to umíš, představoval bych si něco jako 'Bridge Over Troubled Water' Simona s Garfunkelem." Vyšel jsem z muziky, kterou dělal Norbi, párkrát jsem předělal text a docela se to povedlo. Zpívá to, mimochodem úžasně, Káťa Svobodová. Doufám, že to lidi na ní ještě víc upozorní.

Ona zpívá i v písničce "Poslední tango" na "Olivě".

Ano, tam zpívá sbor ...

... a zpívala i v "Šakalích létech".

Tam zpívala Bejbynu, to jí bylo šestnáct let.

Má Kateřina Svobodová nějaký vlastní projekt?

Má. Zpívá svý věci a pár převzatejch, hraje k tomu na piáno a je to opravdu velkej zážitek. Právě si předělala "Wild Horses" od Rolling Stones a s tím piánem je to fakt úžasný.

Vraťme se ještě k filmu. S Honzou Hřebejkem jste dělali "Šakalí léta", pak měla být písnička "Jenom jednou" v "Pelíškách", ale z toho nějak sešlo.

Mezi tím ještě byla "Báječná léta pod psa".

Ta jste dělali s Michalem Dvořákem, že?

Na to mám bezvadný vzpomínky. Přišel jsem do studia do Bunkru a tam byli muzikanti, se kterejma jsem si chtěl občas zahrát - David Koller na bicí, Marek Minárik na basu, Bradley Stratton hrál jednu kytaru, Radim Hladík druhou. Byl to takovej zvláštní mišmaš a já to mám rád. Závěrečnou písničku jsme natočili za jedno dopoledne. Z tý pak Michal ve většině toho filmu vycházel.

A "Pelíšky" - to je trošku bolavej moment, protože jsem se na to rok připravoval a pak tam dali kluci archiv. Ale aspoň že písnička "Jenom jednou", která byla pro "Pelíšky" psaná, vyšla na desce "Den šťastného koně".

Před tím byla ještě pohádka "Jak si zasloužit princeznu" a jeden motiv z ní byl také použit na té desce, přímo v titulní písničce "Den šťastného koně".

Práce na pohádce byla úžasná, to mě moc bavilo, protože jsem šel do úplně neprobádaný oblasti. Takže jsem zase oslovil kamarády, bratry Hronovy, kteří hráli na housle, bubeník Pavel Skala hrál na violu, Olin Nejezchleba na violoncello, ale chtěl jsem tam nechat i tu akustickou kytaru. A jeden motiv se mi líbil víc, protože ho mám od svejch čtrnácti let. To jsem chtěl učiteli na klasickou kytaru ukázat, že umím taky něco složit a předvedl jsem tenhle motiv. On řikal: "Docela dobrý, ale cvič.". Tak jsem to až po mnoha letech trochu rozvinul.

Teď děláte další pohádku, tentokrát pro Říši loutek. O co jde?

Je to klasický téma kůzlátka a vlk, ale trošičku jinak udělaný. Ale ne takový to zmodernizování, který já úplně nesnáším. Je to klasickej příběh o třech kůzlátkách, matce koze a vlkovi, kterej je trochu trumbera. Byl jsem se podívat v Říši loutek na "Donu Giovannim" a to mě úplně uchvátilo. Pak jsem mohl jít do zákulisí a vidět ty loutky a všechno kolem. A pak mě zas oslovili kamarádi a tak s Norbim děláme muziku. Ta pohádka je pro menší děti od tří do pěti let a to je hodně těžkej úkol zaujmout je. Ale myslím si, že budou spokojený jak s jevištním provedením, tak s muzikou. Ze svýho dětství pamatuju, že když byla nějaká muzika, tak jsem buď chtěl, aby hodně strašila, nebo aby byla hodně veselá. Tak o tohle jsme se pokusili. Premiéra měla bejt na jaře, ale bude až na podzim, protože to bylo dost práce. Aspoň to můžeme pořádně dotáhnout.

Takže to bude scénická hudba a jedna písnička?

Tam je toho víc. Asi čtyři písničky a máme sen z toho udělat soundtrack. Taky jsem navrhnul, aby udělali rozhlasovou verzi celý pohádky. To jsem jako dítě úplně miloval. Ty lidi mluvili, byly tam ruchy a hudba a já jsem si mohl představovat, co jsem chtěl.

K dětem se váže i reklama na Lipánek, kterou vysílala Česká televize před "Večerníčkem". Ta se taky povedla. Můj dvouletý syn se teď netěší jen na "Večerníčka", ale i na Lipánka.

Tak to mám radost. Zadání bylo udělat písničku o statečném kapitánu Lipánkovi, kterej má parníček na Lipně a je mu tak patnáct let, vlastně je to takovej starší kamarád, no a udělat to nějak vesele, tak jako námořnicky, a co nejkratší. Já nemám moc rád takový ty Mirky Dušíny, mně to připadá přehnaný. Ale v tom zadání právě bylo, že kapitán Lipánek má být dobrý a čistý, protože to už je zase o tom výrobku, jako že tam nejsou žádný chemický příměsi. Tak jsem sed a řek jsem si - sakra, co by pro ty děti mohlo bejt zajímavý. A vzpomněl jsem si na písničku "Bungallow Bill" od Beatles. Pocitově jsem z toho vyšel a ono se to dařilo, ale pak byly všechny ty věci kolem tý reklamy, kdy zadavatelé choděj a říkaj: "Tohle je dlouhý, tohle je krátký, tohle se tam nehodí." Ale myslím si, že se ta písnička bude dětem hodně líbit, až zazní celá. Takže nakonec jsme to zas s Norbim, on je hrozně šikovnej muzikant, udělali v tandemu.

Už jsme říkali, že nová deska vyšla pod hlavičkou Ivan Hlas Tria. Pod předchozími alby byly podepsané kapely Nahlas, Navi Papaya, Růžový brejle nebo His Boys. Čím to, že kolem vás bylo tolik uskupení?

Vzhledem k tomu, že poprvé jsem hrál poloprofesionálně v roce 1971 - to mi bylo sedmnáct let - v Malostranský besedě, jmenovali jsme se Žízeň a byli jsme už plnohodnotná kapela, si myslím, že to za tu dobu není tolik. Já jsem měl jednu zásadní nevýhodu. Nejsem tak dobrej zpěvák ani hráč, aby mě oslovil někdo, kdo něco vytvoří a řekl - pojď to s náma hrát. Takže to musím udělat obráceně, musím oslovovat lidi svým materiálem, kterýmu oni musí věřit. A proto se ty lidi měnili. Nikdy v tom nebyl nějakej zásadní konflikt. Spíš to vždycky došlo do úplný únavy, kdy všichni hráli s každým a pak už nebyl čas zkoušet žádný nový věci.

Aktuálně kolem vás fungujou pořád tři různé party? Ivan Hlas Trio, Pokojové trio a Růžový brejle?

Hraju taky sám pro kamarády na vernisážích a podobných menších akcích. To dělám hrozně rád, protože si vyzkouším, jestli ty písničky, který jsou dělaný pro trio, fungujou i samy o sobě. Pokojový trio - to jsou kamarádi Jirka Šlupka Svěrák na klavír, ten se vlastně mihnul už v tý Žízni, a Eda Kuhn na saxofon. Eda je zubař a opravoval mi před lety ty šílený bluesový zuby. A když jsem měl otevřenou pusu a on se mi v ní šťoural, tak říká: "Co kdybysme si zase zahráli?" Tak jsem s tou otevřenou pusou udělal "aaa" a z toho vzniklo Pokojový trio, který mimochodem lidi hrozně chválej. Je to skoro na bázi improvizace, písničky máme jenom nastíněný. Je to čas od času takovej příjemnej oddych, jiná muzika, než dělám normálně, navíc se s těma lidma strašně dobře hraje.

A kapela ještě hraje, nebo teď spí?

Kapela z ekonomickejch důvodů dříme. Nešlo najednou živit tolik lidí, vždycky trpěla rytmika, protože jsme si třeba vyjeli s Triem, ale kluci stáli. Tak jsem to radši rozpustil, abych nemusel pořád odpovídat na dotazy, proč je tak málo hraní. Ale muzikanti to byli úžasní. David Landštof hrál s Lenkou Dusilovou a Anetou Langerovou, Martin Štec byl z bejvalý Vltavy. Je to škoda, ale trefili jsme se do ekonomicky blbý doby.

Je pravda že se plánuje obnovení Alias?

To je velice dlouhej proces. Minulej rok jsme si psali s Ivanem Králem a domluvili jsme se, že bude vždycky posílat muziku, já udělám text a až toho budem mít hodně, tak oslovíme ňáký další lidi. Bohužel zatím máme jenom tři věci a jde to pomalu. Je to takový psaní do foroty. Čili až bude takovejch patnáct věcí, což by v tomhle tempu mohlo bejt tak za deset let, tak něco uděláme.

Alias vznikli úplně uměle, nebo jste na začátku stáli vy dva s Ivanem Králem?

To bylo celý umělý. Ivo Pospíšil z Radosti byl v kontaktu s Ivanem Králem. A ten si vymyslel, že by bylo zajímavý udělat v Čechách desku, jako byli Traveling Wilburys. Zeptal se, kdo by do toho mohl textově přispět, a Ivo doporučil mě. Takže jsme se pak s Ivanem potkali a pro mě to bylo jedno z osudovejch setkání. Já si ho šíleně vážím. Jednak má obrovský zkušenosti, pak má vlastnosti, který tady plno lidem chyběj. Vlastnosti, jako jsou pokora a slušnost. Bohužel ho přestalo bavit tady jednat s lidma, protože ho plno z nich dost podrazilo, takže odjel pryč. Hledali jsme další lidi a domluvili jsme se s Karlem Šůchou z Laury, Davidem Kollerem a Honzou Křížkem. Vznikla výborná partička, ale byl tu zase další problém. Každej z nás měl jinou vydavatelskou firmu. My jsme nechtěli nikam dávat jména, ale šoupnout to do rádií a lidi by si řikali: "Co to je? To zní jako Ivan Král, ale texty jsou jako Ivan Hlas." Jenže to nám firmy nedovolily. Pak ještě Davidovi zakázali se s náma fotit a z celýho projektu zbyl jen kousek. Prostě Čechy krásné, Čechy mé.

Předtím tu byly i jiné podobné superskupiny. S Jankem Ledeckým a Honzou Kalouskem jste udělali písničku "Za všechny z vás".

To byl takovej pokus o společnou písničku. Vždycky jsme to tak dělali s Ondřejem Hejmou. Sedli jsme si spolu a psali jsme dohromady text. Byla to sranda. Já jsem napsal to svoje poetický, Ondřej to schodil svym sarkasmem a ono to do sebe zapadalo. A bavili jsme se hlavně my. Vrchol toho byl, když jsme, ještě s Danem Fikejzem, udělali "Tragickou dovolenou Emana Venthyla" pro Jazzové dny 79. Nejenže jsme se váleli smíchy my, když jsme to dělali, ale i lidi v hale, to bylo dobrý. A s Honzou Kalouskem a Jankem jsme si taky sedli v bytě, každej psal jednu sloku a pak nám to nějak nezapadalo dohromady, nebyla to moc sranda, ale nakonec je ta písnička docela dobrá. Ale už tu nebyl ten správnej tvůrčí kvas.

Vyšla ta písnička vůbec někde? Já si pamatuju že k tomu byl docela pěkný klip.

Ten dělal Petr Vachler a pak jsme to hráli asi na dvou koncertech. Já si myslím, že ta cesta byla dobrá, ale každej jsme měli úplně jiný vidění. A je náhoda, že v tý písničce se to docela trefilo. Další spolupráce už pak nebyla.

Podobně to bylo s Janem Saharou Hedlem. Odehráli jste pár koncertů, ale deska z toho taky nakonec nebyla.

Sahary já si šíleně vážím, je to jeden z našich největších textařů. Tenkrát jsme se dohodli, že na to půjdeme úřednicky. Normálně jsme si dali v jedenáct dopoledne sraz v Malostranský besedě. Robert Radosta nám tam uvolnil kancelář. Plánovali jsme, že vždycky sedneme, budeme tak do tří, do čtyř pracovat a psát ty naše úžasný věci a pak můžeme jít do hospody na Malý straně, pokecáme a pojedeme domů. Udělali jsme asi tři písničky, ale pak se to ňák zvrhlo. Takže jsme už v jedenáct hodin bušili na fortnu U Kocoura a naše ženy z toho byly poměrně bledý a po měsíci nás rozpustily. Takže takovýhle osud mělo setkání, který mohlo bejt bombastický, ale dojeli jsme na tohle.

Tak mě napadá - text k nové písničce "Desátej den" je autobiografický?

Je to tak. Já moc nechci mluvit o alkoholu. Provází mě to celej život se střídavými úspěchy. Takže je to o tom, ale hlavně to měla bejt veselá písnička do hospody, kde se tím alkoholem nešetří.

Sledujete X Factor?

Nesleduju.

Ptám se, protože jste spolupořádal soutěž "Česko hledá písničku".

Dřív jsem sledoval superstary a "Česko hledá písničku" měl bejt protiklad tomu pozlátkovýmu show, protože základní je písnička. Souvisí to i s tím, jak jsem říkal, proč hraju občas sám, když si chci vyzkoušet, jestli písnička funguje sama o sobě bez výkonu výbornejch muzikantů. Jenže v tý soutěži jsme se nedohodli na koncepci a hlavně člověk, kterej to financoval, se hrnul i do tvůrčích věcí, sám to chtěl moderovat a ukázat kompletně svou osobnost. Ale tam bylo osobností plno, a ty tím byly zbytečně utlačený. Třeba Ester Kočičková nebo Jirka Dědeček, a tak to bohužel umřelo. Ale my ten nápad nepouštíme, jenom to asi jinak nazveme, protože už není potřeba to nazývat v protikladu k něčemu. Taky bych se chtěl všem těm lidem, co poslali písničky, omluvit. Šlo o fakt výborný věci a bylo velice těžký je vybírat. Byla v tom upřímnost a to, co hodně schází v tý televizní soutěži.

Ono to nemělo ani téměř žádnou mediální podporu.

Já jsem říkal, že s tím počkáme ještě rok a pořádně to připravíme včetně pravidel, ale ten, kterýho nechci zmiňovat, říkal, že to musí bejt hned. A tím vzniknul i tenhle problém.

Jste jeden z našich nejzajímavějších textařů a velmi často píšete i pro druhé. Jak rozlišujete mezi tím, co budete zpívat sám, a tím, co dáte jinému interpretovi?

Já to mám jednoduchý, protože mě oslovujou hlavně kamarádi s hotovou muzikou. Já vlastně i u sebe vždycky dělám texty na muziku. Takže nemám nějakej šuplík, že bych to někomu nabízel.

Takže text je vždycky na muziku?

Ano. Já musím být vždycky něčím limitovanej. Rytmem nebo dýlkou.

A jak je to s textama pro vás a pro ostatní, necháváte si ty lepší?

Naopak. Já se musím snažit pro ně udělat úplně to nejlepší. Jeden kamarád, s kterým jsem kdysi hrával, kytarista, si založil svoji kapelu a dlouhou dobu mi říkal o nějaký texty. A mě ta muzika moc nebavila, tak jsem mu napsal jeden takovej text, o kterým vím, že nebyl moc dobrej. A on pak chodil a ukazoval to, že už jsem v pytli a nemám co říct. Takže od tý doby si fakt dávám pozor. Teď zrovna jsme tady seděli s panem Houdkem z nakladatelství Galén. Chtějí vydat všechny moje texty. Je jich kolem tří set a já bych chtěl k některejm z nich napsat, čím to tenkrát bylo inspirovaný a co se dělo kolem. To by mohlo bejt zajímavý. Ale ten text, jak jsem psal tomu kamarádovi, ten tam nebude.

To je škoda.

Možná, že by to bylo správně, ale zase by to mohlo zkazit tu knížku.

Ve vašich textech se velmi často opakuje jméno Marie. I teď na aktuální desce se objeví v písni "Jak živou vodou". Skoro byste mohl vydat celou desku písniček o Mariích.

Tam je jasná inspirace. Dlouhá léta jsme hráli společně s Pavlem Cinglem a on měl velkej úspěch u žen a moc si nepamatoval jména. A tak říkal - každá holka je Marie. Z toho to vzniklo. Pokud chci vypíchnout jiný jméno, tak tam je, ale Marie je zásadní. Je to takový zjednodušení.

Takže Marie je synonymum pro ženu.

Marie je synonymum pro ženu se vším všudy, s krásou i chybama.

Často jste se občansky angažoval ve veřejných věcech, jako byla krize v České televizi, či v různých protikomunistických akcích. Teď zpíváte "svý věci si vyřeším sám". Už vás politika otrávila?

Ta věc je naprosto jasná. Já vím, že kdyby tady nebyli komunisti, tak bych byl opravdu jinde, možná bych se dostal na školu a všechno by bylo jinak. A do těch věcí jsem šel vždycky s přesvědčením, že je to důležitý a správný. S krizí v Český televizi to bylo trochu jinak. Tam jsem se přimotal náhodně, jako ve filmu "Moderní doba". V něm jde Chaplin po ulici a před ním jede náklaďák, veze tyč s červeným praporkem a ta mu spadne. Chaplin to zvedne a zpoza rohu vyjde dav dělníků a on je v čele. A u krize v ČT mi moje žena Kačenka říkala: "Hele, tam se dějou věci a ty se tady válíš doma. Pojď se tam podívat." Tak jsme šli, na místě mi dali kytaru, zahrál jsem "Na kolena" a už jsem pak hrál pro celej Václavák. Důležitý je, aby lidi byli konstantní ve svým názoru a to já jsem. Já prostě nesnáším komunisty. Teď je hrozný, že jsou i ty mladý komunisti, kteří ale s komunismem nemají žádný zkušenosti.

S těmi je to těžké, vlastně neví, o čem to je.

Ono se říká, že kdo v mládí nebyl trošku anarchista, tak ve stáří nestojí za nic. Ale tady u nás a s našima tradicema je to velký nebezpečí.

Paradoxem je i to, že sídlo komunistické strany je v ulici, která se jmenuje Politických vězňů.

No, je to tam, kde sídlilo gestapo, takže to tam z tohohle pohledu vlastně patří.

Vaše angažovanost vyvrcholila hymnou čtyřkoalice?

Asi jo. Já si myslím, že umím napsat docela dobrou hymnu. A tahle strana byla fakt v pohodě. Jenomže ty lidi, pro který jsem to psal, nebyli v pohodě a začali se mezi sebou hádat ještě předtím, než vůbec něco udělali. Takže strany se rozpadly, z šestadvaceti procent úspěchu měly najednou dvě nebo žádný procenta. Jeden čas jsem ze srandy říkal, že vím o jedný straně, který bych rád napsal hymnu, aby zanikla.

Jak jste se potkali s jiným komunistobijcem Ladislavem Smoljakem?

Jednou v neděli zvonil telefon, vzal to můj syn a říká - volá ti ňákej pan Smoljak. A já jsem znal jeho syna Davida a myslel jsem, že je to on. Ale byl to Láďa Smoljak a jestli prý nechci hrát divadlo. Řekl jsem, že muziku jim udělám rád, byl jsem tou nabídkou nadšenej a on říkal ne jenom muziku, hrát jako herec. Tak jsem řekl, opařenej tím poznáním, ano a pak jsme strávili pár vzácnejch let. Je úžasný toho člověka jenom sledovat, poslouchat zážitky, sledovat, jak kombinuje.

Hraje se ještě "Fantom realistického divadla"?

Už ne, ale asi před měsícem mi pan Smoljak volal, že by to rád obnovil, občas by se to zahrálo a že jsem první člen souboru, kterýmu volá. Ale od tý doby se ještě neozval, tak možná ještě obvolává. Ale jinak mezi námi vzniklo úžasný přátelství.

Vraťme se ještě k té angažovanosti. Hrajete Dylanovu "Slunečnici" s textem Jaroslava Hutky. Ten napsal loni tu nešťastnou písničku "Udavač z Těšína". Jak to na vás působilo?

Jarda Hutka je můj kamarád a úplně přesně vím, jak to myslel, cítím s ním. Na tom je velice nešťastná ta věc, že všichni sledovali, jestli ten Jarda Hutka nepřestřelil, že už je jiná doba a nebo jestli ten Jarek nebyl k něčemu tlačenej a bavili se o nich dvou. A vůbec se nebavili o těch hajzlech, který tohle způsobili, že tihle dva lidi, teď a v týhle době, stojej proti sobě. Ten element hnusu a důvod, proč to vzniklo, se úplně vypustily. A to je to strašný. Támhle se někde směje ňákej hnusnej estébák, kterýmu je hrozně dobře a nemá žádný svědomí, a tady se dva velice slušný lidi hádaj. To je škoda.

Ale ta forma, kterou Hutka zvolil, nebyla nejšťastnější.

Ne, já to nepovažuju za nešťastný, já osobně jsem o tom práskání věděl už dýl. Mám jeden takovej zásadní kredit - udavače nesnáší i ta nejhorší galérka. Já bych asi nemoh nikoho udat. To je přece úplně strašný. Ale vím, může existovat takový nátlak, že je to k nevydržení. Takže si, prosím, všimněte toho asi.

Říkal jste, že to ukázalo na Hutku a Nohavicu a ne na hnusný komunisty. Ta písnička přece byla postavená proti Nohavicovi, takže musela ukázat na něj.

Já nejsem politickej zpěvák, ale kdybych byl, tak to udělám stejně jako Jarda Hutka, protože se kolem toho pořád mlčelo. A je to zvláštní. Nohavica vycházel pro tenhle národ jak poloviční pán Bůh a přitom má takovejhle škraloup. A jemu to vůbec nevadilo. To je dost smutný.

Je pravda, že Nohavicova pozice mrtvýho brouka celé věci nepřidala.

Znovu opakuju - já si vážím obou, jak Jardy, tak Jarka, protože Jarek udělal strašně moc dobrý muziky a výborný texty. Nejsem arbitr, abych je soudil, ale ze svý určitý přímočarosti se přikláním k tomu Jardovi. V tom sporu není nic konkurenčního, nic že já jsem horší písničkář než ten druhej. To ne. Tam jde o svědomí. A to je dost důležitý.

Takže když zpíváte, že jsme v tomhle vesmíru oblém jenom za pěší, tak máte na mysli nějakou vyšší moc?

To je o tom, aby si lidi uvědomili, že v celkový míře vesmíru jsou úplně prťaví. Čili je to spíš pocit naděje. Nezabejvat se moc prkotinama a pokud to jde, tak si spíš užívat a bejt pozitivní.