Elbow jsou jednou z největších jistot dnešní hudby. Před aktuálním albem "The Seldom Seen Kid" šli do ringu se třemi CD a třikrát na body drtivě zvítězili. Jednoduchý výčet: spokojená fanoušovská základna, ovace ze stran kritiků, souhlasné labužnické přikyvování pop-gigantů dneška z Coldplay či Travis i pop-ikon včerejška z Velvet Underground, R.E.M. či U2. Co chtít víc? Aby rozhodčí na konci zvedl jejich ruku? Aby vítězství nebylo jen morální? Tři desky a dvoje kopačky od vydavatele mluví jasnou řečí: "A co takhle něco vydělat, pánové?"

Guy Garvey, frontman a hlavní básník Elbow, je prototyp strýčka, který vám dal poprvé napít piva. Plnovous, přísný pohled, dech rozkládajícího se ležáku, ale srdce na "pravém" místě, zkušenosti na rozdávání a hlavně... když dojde na věc, umí jako málokdo. A přesně taková jsou i alba skupiny - na první poslech sice zaujmou osobitostí, ale jejich zdánlivá nedostupnost a nepřímá odtažitost vás nepustí dovnitř tak snadno. Mají v sobě ukrytou sílu prstenu, který vládne všem, a stejně jako on jsou na první pohled obyčejná a nezajímavá, ale vyvolávají ve vás onen zvláštní pocit, že jde o něco víc. Netušíte proč, ale prostě to víte.

"The Seldom Seen Kid" je deska utápějící se v těch nejsilnějších emocích, v beznaději, která hladí. Je Manchesterem, ve kterém není do čeho píchnout, Manchesterem, který vás svou šedí nevyléčí z pocitu bezradnosti nad smrtí blízkého přítele (the seldom seen kid Bryan Glancy). Manchesterem, který je tak napěchovaný adepty na nové The Beatles, že uvažujete nad tím, že jsou tady lepší, že další vyhazov od vydavatele by vážně mohl něco znamenat. Ale jdete do toho znovu, opět po svém a opět víte, že tvoříte hudbu, jež není jen pro vaše uši a zaslouží si jít do světa. Uvízli jste ve výtahu, bušíte na zdi, chcete ven a když výtah povolí a vy padáte, vzdáváte se. Ale při dopadu necítíte bolest, neproběhne vám celý život před očima. Naopak, jste v euforii, běžíte po schodech zpátky nahoru a přivoláváte si výtah sousední. Alespoň máte o čem vyprávět, ne?

Kdyby se svět dal rozdělit na černou a bílou, o zřídka vídaném dítěti bych řekl, že je nejlepším albem skupiny a že letos již mnoho lepších desek nevyjde. Jenže svět je převážně šedivý, a proto je nutné dodat, že Elbow zkrátka nejsou pro každého - to by se Guy Garvey musel oholit, vzít si žvýkačku a naučit se usmívat. Ale o Coldplay už jsem se zmínil v úvodu, takže jen dodám, že až se jednou z Radiohead stanou rentiéři, kteří omezí svou činnost jen na pronášení děkovných řečí při přebírání cen za celoživotní přínos hudbě, máme tady jejich nástupce. Oni sice Elbow již v té době budou taky v důchodovém věku, ale zrovna jim bude vycházet další první deska u nového vydavatele a zase bude jejich nejlepší, zase jim budou všichni mazat máslo kolem huby a nesmrtelný Elton John je zase bude zvát na svou vyhlášenou divokou párty. Ale oni nepřijdou, budou zrovna stát v posledním patře Canary Wharf Tower, nejvyšší budově Londýna, a mačkat tlačítko od výtahu.