Další album ke stažení zdarma a další potvrzení faktu, že za kvalitu notně nemusíte tvrdě zaplatit. The Charlatans na své desáté studiové desce upustili od nahánění Dylanova stínu i od plačtivé snahy dotknout se natažených rukou rokenrolových velikánů (Stouni, The Byrds) a zaměřili se na své prapůvodní hodnoty. Výsledkem je jejich nejlepší placka od téměř již jedenáct let staré "Tellin' Stories" a ukončení hudební krize středního věku - jasná definice toho, co lze od šarlatánů do budoucna očekávat a co taky každý už nějakou tu desku zpátky očekával. Intuitivní melodie, intuitivní rytmus, intuitivní hity.

Zatímco pilotní singl "You Cross My Path" byl hit na první poslech (ne tuctový, ale říkejme tomu sázka na jistotu), jeho nástupce "Oh! Vanity" zraje s časem. Není blonďatou playmate, která vyšumí s poslední kapkou alkoholu, ale smyslnou zrzkou, ke které si najdete cestu postupně. Co vás nepustí a nikdy nenudí. Šroťák na každou lichou odkazuje k Zaku Starkeymu, který na tomhle ulítával na poslední studiovce Oasis, melodie se vtírá do přízně s urputností a nonšalancí domácího mazlíčka... Prostě bulls-eye.

Ale šarlatány neukojí jedna či dvě jistoty. Na "Bad Days" se vrhnou do náruče úpadkového osmdesátkového disco rytmu, "My Name Is Despair" založí na těžkých pětkových akordech, který připomene rané nahrávky The Verve, a podsadí je ještě těžším a nalehávějším riffem na klávesy, jenž nechají utápět v nekonečném reverbu. A závěrečnou "This Is The End" pak udělají optimistickou jak růžovou mašli, abyste si k nim zase příště cestu našli... Funguje to.

Šarlatánům se povedlo vztyčit základní nosné sloupy desky bez sebemenšího klopýtnutí. Kolem nich pak nabalili příjemnou kytarovou šou s typickým důrazem na hammondky Tonyho Rogerse a rozehráli svůj vlastní tribute koncert. Touhle deskou plácají sami sebe po zádech - že to zase dokázali, že ono provařené spojení návrat do formy bude konečně také hrdě stát v titulcích recenzí na jejich album. Ha, další bulls-eye.

P.S.: Stahujte tady.