Co poslouchá musicserver 10/2008

08.03.2008 05:00 - Pavel Novák | foto: facebook interpreta

V desátém letošním díle se ohlédneme hlavně za hudbou devadesátých let. Zmínka padne o téměř deset let staré desce Zuluville, irské kytarovce Whipping Boy, elektronice v podobě Leftfield, uklidněné Madonně a téměř čtyřicet let starém počinu Milese Davise.
Co poslouchá musicserver
© facebook interpreta
Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto díle přijde řeč na Zuluville, Whipping Boy, Leftfield, Madonnu a Milese Davise.


David Věžník: Zuluville - Ovela entabeni (1999)

Zuluville - Ovela entabeni
Ty brďo, to už bude deset let, co tahle nahrávka vznikla. Takže tak devět nebo osm od world music období mého života. To to letí. Tenkrát do uší vtrhli Brňáci Zuluville a taky Brňáci Čankišou. Upřímně, ty první jsem měl vždycky radši, přestože je jim dneska konec kdovíkde. Tenkrát, těch osm devět let zpět, totiž pořád probíhalo zároveň dance období mého života. A Zuluville kloubili obojí - exotické nástroje, rytmy a hrdelní zpěv se smyčkovanými beaty a drze odosobnělou elektronikou. A produkovala to šéfka ostravských Colours, to nemůže být špatný.
Nejlepší skladba: "Ninda"


Ondřej Michal: Whipping Boy - Heartworm (1995)

Whipping Boy - Heartworm
S blížícím se jarem na mě začínají doléhat, tedy kromě příznaků alergie, také vlny splínu a nostalgie. Projevují se tím, že se stále častěji vracím k deskám, které jsem poslouchal před dávnými roky. Zvláště pak k těm, jež mám spojené s nějakými životními událostmi či obdobími. V podstatě už ani tak nezáleží tom, zdali byly příjemné či nikoliv. V jedné takové chvíli jsem ze závějí prachu mého archivu vyprostil album "Heartworm" irské polozapomenuté kytarovky Whipping Boy. Z téhle kolekce také pochází věc "We Don't Need Nobody Else", se kterou v polovině devadesátých let úspěšně bodovali nejen na nezávislých hitparádách. Kromě snadno zapamatovatelných melodií a textů pojednávajících o běžném životě se kapela proslavila i svými koncerty, na kterých se zpěvák Ferghal McKee řezal kusy skla. Ačkoliv se o albu dá hovořit jako o hitovém, možná právě proto, že na něj kapela již nedokázala navázat, nakonec upadla téměř v zapomnění.
Nejlepší skladby: "We Don't Need Nobody Else", "When We Were Young"


Dan Hájek: Leftfield - Leftism (1995)

Leftfield - Leftism
Paul Daley a Neil Barnes coby Leftfield vydali první release v roce 1990. Pět let se škrábali k vrcholu, kterým je pro mě bezpochyby opus "Leftism", někteří však preferují následnou "Rhythm & Stealth". Tomu úrodnou půdu připravil vypečený singl "Open Up" s hostujícím Johnem Lydonem ze Sex Pistols. Nedávno jeden nejmenovaný telekomunikační operátor využil předehry songu "Release The Pressure" ve své reklamě, takže jsem jí opětovně oprášil a zavzpomínal. I s odstupem třinácti let deska funguje a patří přesně k tomu, co pro mě znamenají devadesátky v taneční muzice společně s "Music For The Jilted Generation" The Prodigy nebo "Insides" Orbital. Ambientní kráska "Melt", úchvatná "Song Of Life" nebo hitovka "Original" - "Leftism" je rovných jedenáct tvarů na téma elektronická hudba. Hostující vokalisté byli pečlivě vybráni, Djum Djum v "Afro-left" je prostě nepřekonatelný. Dnes již nefunkční Leftfield se nesmazatelně vecpali mezi má oblíbená alba nebo tracky a vřele doporučuji si sehnat edici z roku 2000, která obsahuje bonusový disk s remixy.
Nejlepší skladby: "Open Up", "Song Of Life", "Melt"


Pavel Novák: Madonna - Bedtime Stories (1994)

Madonna - Bedtime Stories
Kdyby vás zajímalo, která deska Madonny je moje nejoblíbenější a zároveň ji považuji za nejlepší, nejspíš bych řekl "Ray Of Light", ale rozhodně bych notnou chvíli váhal, jestli neříct spíš "Bedtime Stories". Stylově sjednocená deska, z níž vyčnívá pouze titulní "Bedtime Story", kterou pro Madonnu napsala Björk. Ke skládání a nahrávání byli přizvaní mimo jiné Dallas Austin, jehož ta největší sláva tehdy teprve čekala, Babyface nebo Nellee Hooper. Pro milovníky Madonniných tanečních hitů nebude tahle deska asi to pravé, ale fandové hudby ovlivěné hip hopem a ti, kteří berou Madonniny skladby i z obsahové stránky, ji nepochybně ocení. Nelze neocenit skvělou narážku v "Human Nature" na kritiku Madonniné kontroverzní trilogie v podobě alba "Erotica", knihy "Sex" a filmu "Tělo jako důkaz". Na "Bedtime Stories" se Madonna umírnila a předvedla, že dokáže natočit skvělou desku i bez doprovodných excesů.
Nejlepší skladba: "Human Nature"


Radek Hendrych: Miles Davis - In A Silent Way (1969)

Miles Davis - In A Silent Way
Všichni, kdo čtete tuhle rubriku pravidelně, už asi tušíte, že se specializuju na Milese Davise. Bylo nad nebesa jasný, že "In A Silent Way" se tu musí časem objevit nutně, vzhledem ke svý pozici v dějinách moderní hudby. Asi takhle: říká se, že je to první Milesovo fusion album, hrajou na něm Chick Corea i Herbie Hancock. Bicí jistí Tony Williams, který přináší přesně to, co v té době uměl (ehm... kdo to kdy jindy uměl tak dobře?) jako jediný - hrát svižně odsýpající a energické rytmy do naprosto pomalých podkladů. Tenhle rytmicky kontrastní prvek je u Miles Davis Quintetu skrze celý šedesátky k vidění v tolika skladbách, že ani nebudu uvádět příklady. Nepřekvapí, že celá tahle dějinná linka se uzavře něčím tak pompézním, jako je právě "In A Silent Way". Jen škoda Rona Cartera, kdyby ten hrál basu... možná by nebyl k zahození v té době již zcela "ready" Stanley Clarke. Další z nekonečný řady deviz alba je pochopitelně fakt, že na něm jako na prvním Milesově projektu spolupracoval Teo Macero. Ten, ruku v ruce s Milesem pomáhal zničit hudbu starýho světa a připravoval soundtrack k příchodu toho novýho. Byly to ideály, ale tahle destrukce, která ve svém hlavním proudu pochopitelně začala a skončila rokem 1969, však ještě měla dojít rozvinutí. Výsledkem je album "On The Corner" roku 1972, Davisovo definitivní přestřelení do tváře kritikům, který ho servali, a posléze toho litovali až běda. Stejně jako spousta jiný hudby z konce šedesátek i "In A Silent Way" má naprostou platnost pro dnešek.
Nejlepší skladba: Album obsahuje dvě skladby. Obě dvě jsou nejlepší!




DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY