Židlochovice jsou kolébkou projektu Sonority, za kterým se skrývá nadějný student muzikologie (po občanském jménu jsem marně pátral). Na jeho MySpace.com profilu jsem otestoval, o co jde, samotné koncertní provedení bylo ale tak trochu zklamáním. Nebylo to nic hloupého, to v žádném případě. Sonority chytře slepuje zvukovou mozaiku, která do sebe místy zapadala s velkou přesností a chvilkami to zavánělo nudou nebo opisováním od známějších aktérů branže (nejednou jsem zaslechl inspiraci z laptopu Apparata). Glitchové zvraty, změny tempa a cit pro prosté melodie by vesměs fungoval, kdyby to nebylo potichu. Z jedné strany rušil dívčí slet svým tlacháním a z té druhé přicházela kouřová clona z úst podobně sestavené sešlosti jako na pravoboku. V momentu, kdy Sonority dosáhlo záživných hybných ploch, muselo skončit, protože vyhrazený čas se naplnil.

Nathan Fake na to šel jinou cestou a oblíbenou přírodu z Norfolku prezentovala leda videoprojekce, kdy na promítacím plátně hráli hlavní úlohu pavoučci, kobylky a jiná havěť. Z desky "Drowning In A Sea Of Love" zbyly jen fragmenty, namátkou ze skladeb "Stops", "Charlie's House", "The Sky Was Pink" nebo "You Are Here", výsledný experiment byl mnohem dynamičtější. Mělo to spád, což je asi i to, co mi toho večera u Sonority chybělo. Nathan vše protkal hutně syrovými zvuky, údernější rytmikou a celou Akropoli snadno roztancoval. Zhruba v třetině mu na chvíli vypověděl služby laptop a za vydatné podpory publika se Fake chopil opravy, ta se zdařila a mohlo se pokračovat dál. Musel se však vrátit o krok zpátky a znovu rozpumpovat publikum, což nebyl až tolik složitý problém.

Začátek a konec setu patřil hlavně "Drowning In A Sea Of Love", prostřední část byla návratem k Fakeho začátkům, kdy brouzdal v techno vodách a uštědřil nás i raveovými plochami. Koncertní blok to však byl konzistentní, bez zakolísání a v závěru vygradovaný na maximum (pokud pominu onen výpadek techniky), kdy jste si museli několikrát říct, sakra ten chce zničit mé ušní bubínky. Po ruchové explozi vše postupně utlumil za tónů kraťoulinké "Falmer", aby se pak za velkých ovací vrátil na scénu a přidal jeden kratší nášup. Vystoupení Nathana bylo podobné tomu na Summer Of Love, nový materiál asi teprve vzniká. Kdo však přišel, neprohloupil, Fake totiž předává rozvibrovanou energii, která prostě živě funguje.

Byly to dva rozdílné kusy. Sonority bych si rád znovu vychutnal, ale chtěl bych mít hudbu ve sluchátkách, sedět v pohodlném křesle a nerušeně sledovat dění na pódiu. Nathan Fake je pravým opakem, u něj potřebujete jen mít prostor okolo sebe, abyste se mohli tanečně vyřádit. Jeho live set opět nezklamal a v Akropoli to byly dva reálně fungující světy, jejichž odlišnosti byly patrné. Nevyřčený zápas měl jasného vítěze, překvapení ani kontumace se nekonala.

Nathan Fake, Sonority, Palác Akropolis, Praha, 30.1.2008

Fotogalerie: