Relativně rychle a po téměř žádných zprávách ze svého tábora po svém třetím albu "Rides" přichází anglická čtyřka s novou deskou "Getaway". Ačkoliv by tak mohl název naznačovat, nejedná se o žádný útěk nebo únik, na své novince Reef hrají "svůj" rock. Tady bych mohl skončit, ale to by vás (a šéfredaktora :) asi neuspokojilo.

Reef změnili producenta, nyní jím byl Al Clay, který spolupracoval například s legendou nezávislého britského rocku Pixies nebo s víceméně kolegy Stereophonics nebo Boo Radleys. Možná i jeho zásluhou jsou na tomto albu asi nejvíc ze všech dosavadních slyšet kytary (nebo mám jen takový pocit, dokonale jejich desky neznám a dle promo materiálu kytar dokonce ubylo?), zvuk je jednodušší, ale přitom hutnější, ubylo lehkých experimentů, které byly na druhé desce "Glow". Co však Reef nezapomněli, je schopnost skládat chytlavé skladby se silnou melodikou, takže pár poslechů stačí a některé skladby si budete dobře pamatovat. Samozřejmě, Reef nepřicházejí s ničím zázračně novým, neznám tak dobře jim často předhazovaný vzor Led Zeppelin, ale nemohou všichni experimentovat. Reef to možná vědí a proto si hrají na svém písku rockových písniček a nutno říct, že dost kvalitně. A vůbec, na experimenty mají vlastně ještě čas.

Od první skladby a zároveň prvního singlu "Set The Record Straight" uslyšíte, že výše napsané platí - jejich už skoro trademarkový riff (neboli reeff :), typický zpěv Garyho Stringera a po chvíli chytlavý refrén. Skupina má našlápnuto i v dalších třech skladbách, titulní "Getaway" s trochu pochodovým rytmem a zvláštním zvukem kláves je, myslím, dost povedená. Teprve pátá skladba se krotí, pokud jde o energii, pomalé skladbě se daří uniknout pasti kýče, i když ty "nezbytné" smyčce... Další skladby energii střídavě předávají a tlumí, "Saturday" začne ostrou kytarou, aby ve sloce zjemnila a v refrénu zase přitvrdila. "Levels" je další pomalou skladbou s ostřejší kytarou v refrénu, které by mohla být i kratší. Poslední dvě skladby mě zaujaly víc, "Pretenders" je rychlejší kytarová pecka s drobným zajímavým použitím mašinek a v poslední skladbě to zní, jako by se Reef podívali do Seattlu za Soundgarden, v refrénu je zpěv chvíli Chrisu Cornellovi podobný, což podpírá i muzika, ale Stringer zde taky zpívá, jako by byl vykastrovaný. Ostatně k Americe má muzika Reef vůbec blíž než k britským britpopařům, ke kterými bývá někdy přiřazena.

K albu jede skupina také turné, ale zatím pouze v Anglii, takže jejich silnou stránku, kterou už mohli ocenit návštěvníci loňského Trutnova, tedy koncerty, si musíme odpustit. Kapela i na desce zní, že je hodně v pohodě, čemuž nasvědčují nejen informace na jejich pěkné oficiální stránce, ale i rozhovor v časopise Rock&Pop. Myslím, že pohoda se promítá i do textů, které nejsou nijak komplikované, většinou veselejší (ale ne přehnaně) a místy docela ironické. Takže chcete-li kvalitní rock nultých let 20.století, Reef by vás mohli potěšit, ačkoliv vlastně hrají stále pořád to samé.

Album: Reef - Getaway
Hodnocení: 7/10
Celkový čas: 42:24
Skladby: Set The Record