© facebook interpreta
Honza Průša - Bude to stát za chvilku zdržení (8/10)
Vztah ke kapele: V době jejich vydání jsem hojně poslouchal obě předcházející alba, zvlášť "V otrhaném domě" mě baví dodnes. Přesto jsem zatím nezavítal na jejich koncert. Sám ani nevím proč. Společná reedice obou alb Prouzy mě velmi potěšila. Tímto předvánočním dárkem se mi vrátily vzpomínky na bezstarostné časy střední školy. Z poslechu nové desky jsem měl ale značné obavy a vůbec se mi do něj nechtělo. Přece nelze dvakrát vstoupit do stejně řeky. Po tolika letech a bez Hampela, který měl na výsledný sound Prouzy zásadní vliv, to prostě musí být zcela jiná kapela. První poslech vyzdvihl tisíckrát opakovaný slogan: "Mění se jména, zůstává pocit.". Marně bych hledal výstižnější charakteristiku Prouzy v roce 2007. Pocit, který začíná u špinavých kytar a končí temnými texty, z nichž prosvítá slunce svým černým světlem. Deštivou temnotu, v níž je vidět maximálně na krok, sice doplňují i méně obvyklé prvky (třeba do tanečna směřující "Dokola"), přesto jsou tu pořád ty syrové kytary. Zkrátka stejné kříže do stejné hlíny. A tak i nadále přináší Prouza svou temnou, nebo chcete-li realistickou, atmosféru dneška a tou zabalí celé album do jednolitého, příjemně zachmuřeného celku. "V tichosti" jen potvrzuje to, co jsem si o kapele myslel už dávno - Prouza je osobitým fenoménem tuzemské kytarové scény, který v 90. letech předběhl svou dobu. Poslechněte si aktuální album a přesvědčte se sami. Stojí to za tu chvilku zdržení. Ondřej Pravda - Možná ne originál, ale pořád dobrá Prouza (8/10)
Vztah ke kapele: Objeveni s mírným zpožděním, i bez vlastnictví desek slušná znalost. Díky reedici starých dvou desek je logické se dostat ke srovnání stará vs. nová Prouza. Chvilku mi trvalo si zvyknout na jiný vokál, ale podařilo se. Myslím, že pořád dost civilní projev k muzice sedí a už neřeším, co bylo dřív. Co je důležité, hudebně se Prouze podařilo důstojně navázat na slavné doby, kytarista Vladimír Franek měl slušnou inspiraci. A ona pověstná atmosféra také nezmizela, místy se velmi snadno mysl vrátí do dob s Priessnitz. K hudbě pasují dobře texty nečlena Pavla Indrsta, obsahují pár obratů, které by za starých časů měly šanci na zlidovění - třeba "...nic nejelo, ani nešlo...". Sevřenosti a dopadu desky pomáhá rozumná stopáž. Takovýto "český rock" možná není super originální, ale pro mě hodně uvěřitelný, což se počítá. Prostě jeden z návratů, který má smysl nejen pro členy kapely. Není nutné se nostalgicky ohlížet do minulosti a litovat změn, zas tak velké nejsou. Jiří Kubalík - Velké významné plus českého rocku (8/10)
Vztah ke kapele: Každé roční období má svůj soundtrack. Prouza je podzim. Pravidelně, každý rok.
© prouza.eu
Vztah ke kapele: Respekt! Ne! Blbost! Nesmysl! Vážně nesouhlasím s tím, že nová deska Prouzy je dobrá jen pro ty, kteří mají vztah ke starším albům a k minulosti. "V tichosti" je velmi dobrou nahrávkou a vůbec ne proto, že se čekali věci mnohem horší. Nikdo jim nevěřil a oni to dokázali. Je zajímavé a svým způsobem i děsivé, že ačkoliv skupina stojí na úplně jiných lidech než v dobách, díky kterým jejich comeback někoho zajímá, tak novinka nese téměř stejný pocit jako starší alba. Chemie, která pořád silně funguje. Prouza si hraje s archetypy gothic rocku, indie a zní jako nejlepší česká kytarovka, která nemá zapotřebí být moderní kapelou, protože ví, že to je dneska celkem průser. Texty jsou poměrně komplikované a míří k závěru, že je lepší být v prdeli. A u toho si ještě ten romantický existencialismus pořádně užijete a propadnete úvahám o smyslu vlastní existence. "V tichosti" sice nezní aktuálně, ale zní s takovým charisma, že je neskutečně přitažlivé v jeho stěnách a melodiích bloudit a ztrácet se. Třeba z toho alba dostanete depresi a vrátíte se k jejich kořenům. Tak by to mělo dopadnout. Až přestanete fungovat, věřte, že jste poslouchali dobře. Snažte se... Luboš Kreč - Solidní zvuk, vkusné, ale něco chybí (7/10)
Vztah ke kapele: Matné vzpomínky na 90. léta, povědomé jméno, pár singlů v hlavě. Nikdy ale láska, spíš jen respekt. Ten pocit, když jsem si poprvé pustil "V tichosti", byl docela zvláštní: jako bych slyšel Zellera z Cocotte Minute, jak civilně deklamuje skoro-básně za doprovodu syrového kytarového rocku. Vokál a verše mně utkvěly v hlavě asi nejvíc. Opravdu si nevybavím, jak moc jiný (podobný) byl projev původního frontmana Tomáše Hampela, ale výraz Karla Maříka mi sedí jen z poloviny - někdy by se k muzice aktuální Prouzy hodil energičtější, barvitější hlas, ne jen drsné odříkávání, byť vesměs charismatické. To, co jest zpíváno, dělá ovšem dojem významně lepší. Cynické obrazy, skeptické rýmovačky, nebanálně podané banality, originální spojení. Autor sice není Jean Arthur Rimbaud, z textů je však patrné, že si tento "handicap" uvědomuje a místo rádoby květnatých alegorií se soustředí na vtipné sentence typu "Nežiju, spíše životem jsem žit / Nemyslím, jsem myšlenkama napadán". Do novinky Prouzy se ale musíte prokousat, teprve se čtvrtým a pátým poslechem začnete rozeznávat decentní melodie, upustíte od pozornosti věnované výrazné kytarové lince, nebudete tolik uspáváni klidnou rytmikou. "V tichosti" je přímo archetypálním představitelem nahrávky hodné sedmdesátiprocentního hodnocení: solidní zvuk, vkusná atmosféra, nepodlézavost, ale nějak se do toho ne a ne zamilovat.
Album: Prouza - V tichosti
Průměrné hodnocení: 7,8/10
Celkový čas: 35:34
Skladby: Pozitivní, Černou barvou, Cestou domů, Dokola, Hlavou z kopce, Tak tak, Tam a tady, V tichosti, Až na to přijdu