Prouza poprvé veřejně vystoupila 17. listopadu 1989 - stejně jako J.A.R.. Tušili jste tehdy, že půjde o tak významné datum?

Ano, byl to přesně mířený kalkul, protože my, kluci z Frýdku a Hnojníku, jsme přesně věděli, co se zrovna někde v Praze děje. Skupina hrála v různých sestavách už déle, ale 17. listopadu '89 vystoupila v Ostravě (spolu s Masomlejnem) poprvé s Borisem za bubny a pod zkráceným názvem Prouza. Do té doby to byla Brumerova Prouza a sestava se měnila průběžně, někdy z akce na akci. Tento koncert proto zas až tak výjimečný nebyl. Večer po návratu zpět do Rádiobaru (Rádia) už všichni sledovali a prožívali události z Prahy.

Předchozích osm let hrála původní formace jen ve zkušebně či doma?

Původně existovala kapela FAUST, ve které hrál na kytaru Franz (Vladimír Franek), ta ale někdy v letech 1980/81 přišla o přehrávky a tím i o možnost veřejně koncertovat, což vedlo k jejímu postupnému rozpadu. Tou dobou Láďa jezdíval vlakem do Ostravy a tam se seznámil s Dušanem Helštýnem, slovo dalo slovo a kluci to dali hudebně dohromady už i s Broňou Svobodou. A tak vznikla Brumerova Prouza. Post bubeníka vystřídalo více lidí, než se objevil Michal Lang, který se ve skupině ukotvil na řadu dalších let jako zpívající bubeník.

Asi mezi lety 1986-87 Broňa nedobrovolně opustil sestavu a na basu přišel hrát Tomáš Sancho Gavlas (otec současného frontmana), tehdy paralelně působící ve skupině Bratrova Svatba (vznik 1985). Tu do té doby tvořili Tomáš Gavlas (kytara, zpěv) Tomáš Hampel (basa, zpěv a Jiří Hartenberger (bicí). A protože Broňa byl najednou volný muzikant a všechno se navzájem mísilo, přidal se k Bratrovce jako basák. A Hampel si vzal doprovodnou kytaru a pokračovali ve čtyřčlenné sestavě.

Vše se změnilo někdy v roce 1988, kdy došlo k fúzi těchto dvou kapel. Hampel, Hartenberger a Svoboda z Bratrovky se spojili s Helštýnem a Frankem s Brumerovy Prouzy a vznikla Prouza, jak ji všichni vnímáme do teď. Někdy na konci léta 1989 odešel Jiří Hartenberger a za bicími ho vystřídal Boris Závada. Obě party koncertovaly všude možně, kde se za tehdejších podmínek dalo. Většinou po Moravskoslezsku, od sklepů přes undergroundové akce až po různé venkovní festivaly. Více koncertně aktivní byla v té době Bratrova Svatba, které často jezdila hrát do Česka a statusu punkové legendy dosáhla na pražském Rockfestu 1987, záznam naleznete na YouTube.

Je to ještě Prouza, když se vaše éra dělí na tři bloky (1989 - 1994, 2001 - 2017, 2022 - současnost)?

V Prouze se střídají bubeníci a dost i zpěváci. Je zvláštním zvykem fanoušků brát skupiny jako zpěvák+ křoví... To, že kapela změní všechny členy kromě zpěváka, nikoho ze židle nezvedá, ale naopak jde o problém. Přitom je to úplná blbost, zpěváci nejsou v kapele ničím víc než kdokoliv jiný. Důležité je, že dva ze tří zakládajících členů ještě žijí a hrají. A jsme přesvědčení, že kdyby byl Dušan stále naživu, tuhle novou éru by si maximálně užíval. Nikdy jsme neviděli žádný relevantní důvod, proč o sobě nepřemýšlet jako o plnohodnotné Prouze, či dokonce proč bychom měli měnit jméno, což nám někteří hateři navrhovali.

Když se řekne Prouza, většině lidí se vybaví devadesátky. Stali jste se kultovní kapelou stejně jako Priessnitz. První klipy vám dělal David Ondříček. Uvědomovali jste, jak zásadní jste se stali pro jednu generaci?

Pro nás osobně bylo důležitější spojení spíš s Garáží nebo Masomlejnem. Když jsme přestali v roce 1994 hrát a Priessnitz dál pokračovali, hodně se pak začaly tyhle skupiny z nostalgie skloňovat spolu, ale zas tak horké to nebylo. David Ondříček má evidentně čuch na kvalitu. Všiml si nás ještě ve škole a ty klipy, co pro nás dělal, byly jeho školní projekty. Stál i za vydáním naší první desky. Když na tebe chodí mladí lidi, generací to hýbe vždycky. Otázkou je, zdali jsme však nebyli slavní jen ve své bublině. Víme, že většina lidí v téhle zemi o naší kapele stejně nikdy neslyšela, za hranicemi o ní neslyšel nikdy nikdo.

Co bylo důvodem všech vašich pauz? Věděli jste, že jsou dočasné a pak zase naskočíte do rozjetého vlaku, nebo jste to vždy brali jako definitivní tečku?

Už dříve mezi námi vřela spousta osobních neshod, do toho chlast, drogy... Když nás Tomáš Hampel v roce 1994 opustil, bylo to definitivní. Asi po pěti letech, když ve městě dozrála další generace hladových muzikantů, jsme se rozhodli zase začít hrát s Karlem Maříkem za mikrofonem (ten předtím hrával v The Raivens). Tohle bylo vlastně nejdelší aktivní období trvající cca od roku 1999 do roku 2017. Během té doby vyšly dvě desky a pak následoval konec - a ano, byl opět definitivní. Než přišli Tomajda s Filipem s nápadem na další reunion.

Před dvěma lety vyšly vinylové reedice zásadních alb "V otrhaném domě" a "Ve dne v noci". Bylo potřeba se připomenout? Nebo jste vyslyšeli přání fanoušků?

Od roku 2022 jsme začali opět aktivně koncertovat, od první chvíle se všichni ptali po deskách. Tak jsme opět navázali na spolupráci s Indies, kterým se nápad na reedice Prouzy na vinylu už taky honil nějaký čas hlavou. Všechno do sebe zaklaplo.

Uvědomili jste si, že názvy všech vašich desek začínají na předložku V/e ("V otrhaném domě", "Ve dne v noci", "V tichosti" a "Ve starém městě")? Záměr, nebo náhoda?

No, jak to bylo na začátku, už se nikdo nedozví, každopádně od alba "V tichosti" už to byl určitě záměr. Je to ještě trošku komplikovanější. Slovem "V" začínají liché desky. Sudé desky začínají slovem "Ve". Máme v planu se tohoto konceptu držet dál.

Vloni jste vydali soubor rarit a demonahrávek včetně živáků z Ostravy a Hukvald. Kde jste tyto materiály vyštrachali? Našli jste je náhodou?

Existují různé nahrávky a rarity, které jsme různě měli v šuplících, myslíme, že v dnešní době má větší smysl to dát mezi lidi k poslechu, než abychom si to doma hýčkali v tajnosti jako poklad. Za nás je to dohánění restů. Ale nebojte se, máme v rukávu ještě pár dalších es. Co se týče hudby, je teď, myslím, nějakým způsobem vydané vše, co jsme udělali. V archivech nám ale leží pár starých videí, které ještě nikdo nikdy neviděl, ty budeme časem taky zveřejňovat. Ale kdy přesně, to nevíme.

Chcete těžit z minulosti?

Po návratu v roce 2022 jsme hráli pouze songy z prvních dvou desek. Bavilo to nás i lidi, byl hlad po těch devadesátkách. Když ale uplynulo pár let, lidi se nasytili, svou touhu po nostalgii naplnili a my ucítili, že už jen to nestačí, že to musíme zase trošku posunout. Opravdový posun ale přišel až s Alexem a Radovanem, protože dokud s námi bubnoval Boris Závada, kvůli jeho nezájmu jsme se nehnuli za skoro dva roky z místa.

Do třetí éry vás svedla náhoda, kdy jste, Tomáši, jedné noci potkal s Filipem Helštýnem a zavzpomínali jste na své otce, jak hráli v Brumerově Prouze, předchůdkyni Prouzy. Po kolikátém pivu přišla myšlenky na to navázat? Byli jste fanoušky této kapely?

Jsme samozřejmě nejskalnější ze skalních fanoušků, nápad přišel asi po patnácti pivech a šestnácti jointech.

Nesrovnávají vás s předchozími zpěváky?

Jo, srovnávají, hlupáčci. Je to otravné a nemá to ani za mák smysl, ale je líp, když to ti lidi řeknou, než aby to drželi v sobě. Bohužel většina lidí mi říká to samé. Někdy po koncertě přede mnou stojí řada lidí, kteří mi jeden po druhém postupně říkají to samé jako přes kopírák. Nějak to zvládám, protože většinou jde o pochvalu. Konkrétně ten monolog zní takto: "Měli jsem obavu, jaké to bude, pak jsme tě viděli přicházet a měli jsme opravdu strach z průšvihu, ale pak jsi začal zpívat a bylo to skvělé, moc jsme si to užili, nostalgie... bla bla blaaa".

Zajímavé je, že lidi, co slyšeli zpívat naživo všechny zpěváky Prouzy, říkají, že já jsem ten zatím nejlepší. Něco na tom bude, mám od každého něco. S Hampelem se podobáme hlasy a temným charismatem, zároveň jsem si hodně vizuálně podobný s Kájou Maříkem. Takže lidi jsou někdy i úplně zmatení z toho, co se děje, a nevědí, který vlastně jsem - zním jak tamten, ale vypadám jak támhleten a přitom jsem zas úplně někdo jiný.

Jak se vám hraje s o generaci staršími původními dvěma muzikanty? Co vám to zatím nejvíc dalo?

Dobrá otázka. Od roku 2007 hraju na basu a zpívám v Bratrově Svatbě (taky na bývalém postu Tomáše Hampela), takže pro je mě hrát v kapele s o generaci staršími lidmi přirozené. Mnohem větší výzva přišla s Alexem a Radovanem, kteří jsou o generaci mladší. To jsme zůstávali často v mezigeneračním šoku. Ale každopádně je to velká výhoda, myslím. Broňa s Láďou jsou staří, protřelí a vyklidnění důchodci, kteří si užívají, že můžou dělat naplno něco, o čem si mysleli, že už nikdy dělat nebudou.

Já jsem motor skupiny, po dvaceti letech na scéně se cítím na vrcholu a mám velké ambice, které můžu konečně efektivně realizovat. A kluci jsou mladí a velice talentovaní, oba studují konzervatoř, vyznají se v nové muzice (nebo jenom v jiné muzice než my) a mají před sebou velkou hudební budoucnost. Za mě je různorodost zásadní předpoklad pro stabilitu a kvalitu.

Jak se pánové tvářili na to, když jste se jim ozvali s tím, že byste rádi skupinu oprášili?

Ze začátku to bylo bráno (i námi) jako žert, úlet, jednorázová taškařice pro jeden večírek. Vážně jsme to začali brát od první zkoušky, na které jsme byli já, Filip Helštýn, Láďa Franek a tehdy čtrnáctiletý Alex. Když jsme zjistili, jak nám to společně zní, prostě jsme do toho spadli.

Mluví vám do toho? Snažíte se zachovat koncept původní Prouzy, nebo chcete zanechat svůj otisk?

Asi první rok jsme se snažili hrát to identicky jako na deskách, asi se to od nás i čekalo, lidi chtěli slyšet to, co znali. A to, že jsme ten originální zvuk vystihli, nám pomohlo potvrdit relevanci comebacku. Když jsem ale poprvé slyšel "Naživo92", zjistil jsem že ani Tomašisko (Tomáš Hampel) nezpíval naživo stejně jako na nahrávce, to mi dalo trošku volnost dýchat. Nejen v tom, že si můžu některé detaily zazpívat podle sebe, ale otevřelo mi to i možnosti v reprodukci Hampla. Do té doby jsem měl jednu variantu, jak to zpívat podle Tomašiska, jako na desce...

Pak těch variant bylo více, mohl jsem začít zpívat jako na živáku, kdy jsme konečně slyšeli některé dvojhlasy a momenty z jiné perspektivy. Například v "Na venku", mezi první a druhou slokou, zazpívat "Ouooou", na desce to není, naživo ano... Můžu si vybrat, obojí je dobře. Postupně se to samozřejmě ale trošku mění i z mé vůle. Tři, čtyři koncerty měsíčně, do toho každý týden ještě zkouška. Nejde to dělat pokaždé stejně, občas se proto trošku improvizuje, ale jde jen o detaily. Základ ani nic zásadního se nemění, jen jsem si třeba přizpůsobil některé polohy a dynamiku, aby mi to více sedělo a nevyřval jsem se třeba už v první písničce do němoty.

Kde jste potkali zbylé spoluhráče?

Alexe Buše znám od dětství, on a jeho rodiče byli fanoušky mé dřívější kapely Black and Blue. Vždy jsem ho vnímal jako nadějného bubeníka, se kterým bych si v budoucnu chtěl zahrát. A náš čas přišel 17. listopadu 2023, kdy s námi vystoupil poprvé. Když se pak Filip Helštýn rozhodl Prouzu opustit, poohlíželi jsme se po náhradě a Alex doporučil svého spolužáka z konzervatoře Radovana Typovského. Ten se do toho hned položil a s jeho příchodem se věci začaly hýbat dopředu i po tvůrčí stránce.

Když jsme se pak loni v září octli bez Ládi, kterého zavřeli, přemýšleli jsme, jak pokračovat dále. Tady vstupuje na scénu šestý člen Prouzy (spíš členka) Katka Pelíšková (Gaia Mesiah, Žlutý pes). V tu dobu byla Maru, zpěvačka z Gaii, zrovna na léčení, a tak Katka měla spoustu času. Tímto způsobem naše nejvěrnější fanynka prosákla z hlediště nahoru na pódium a vytrhla nám trn z paty tím, že zaskočila za Láďu. A od té doby se víceméně podílí na chodu, zvuku i nové tvorbě Prouzy.

Chemie mezi vámi byla od prvního hraní?

Absolutně.

Třetí éra trvá již čtvrtým rokem. Jak to vypadá s novou tvorbou? Nebo se bojíte, abyste se znovu nerozpadli?

Pátá deska Prouzy je už v podstatě hotová, ještě nás čekají nějaké dokončovací práce ve studiu, ale už jde pouze o detaily. Naživo hrajeme nové písničky prakticky rovnou, když je napíšeme. Tak nejlépe zjišťujeme, jak fungují.

Moc během koncertu nemluvíme, málokdy uvádím i samotné písničky, prostě hrajeme jednu za druhou, ale lidi dávají pozor a pak chodí za námi, nebo i řeší mezi sebou, kolik nových věcí zrovna slyšeli, jestli čtyři nebo šest. Zpětná vazba je zatím více než dobrá.

Ale přiznáme se, že je to trošku oříšek. Hodně jsme řešili, jak to vlastně udělat, jak znít a jak třeba napsat nové texty. Ve stylu staré Prouzy, v mém stylu, nebo to pojmout úplně jinak, třeba moderněji, aby to oslovilo i dnešní publikum? Tím, že deska vznikala na více etap v průběhu letošního a minulého roku, jsme se posouvali v průběhu té tvorby a tohle dilema se vyřešilo samo. Na začátku jsme se snažili udělat to podle střihu Prouzy z devadesátek, abychom navázali a udělali radost fanouškům. Čím jsme měli více a více písní, začal se tam víc projevovat otisk současných členů a současného zvuku. Teď, když je to kompletní, myslím si, že je to takový zdravý balanc mezi vším. Pokud k tomu můžu něco říct, myslím, že to bude zatím nejtvrdší a nejpunkovější deska Prouzy.

Kdo jsou vaši posluchači? Ti, co pamatují začátky, nebo se vám naopak daří oslovovat nové?

To záleží na tom, kdy a kde hrajeme, stále je spousta starých harcovníků, co pamatuje Prouzu z devadesátých let, někdy se jich sejde v publiku většina, někdy je tam takových jen pár. Největší část publika tvoří zpravidla lidi v mém věku, řekněme 30 - 40 let, ti znají Prouzu třeba z dětství, když ji poslouchali jejich rodiče.

Mladší lidi, jakože teenageři +, taky chodí, ale jde vidět, že ty neumíme úplně zasáhnout po marketingové stránce. Pár jich vždy přijde a nebojí se dát najevo, že je to baví. Třeba i takoví ti, co chodí s tím účesem ve tvaru květáku a poslouchají nějaký moderní rap. Když nás vidí, strhne je to a bývají hodně nadšení a rozjetí. Ale jak říkám, posluchači z téhle věkové skupiny si k nám najdou většinou cestu náhodou. Třeba přijdou s rodiči, nebo vyrazí na někoho jiného, s kým hrajeme, nebo prostě random, ale nějak v masovém měřítku je to zatím míjí.

Osobně si to vysvětluji tím, že jsme v současné době ještě neprezentovali novou tvorbu, která by byla šitá na míru jejich době a světu. Třeba se nová deska mezi ně dostane a otočíme kormidlem směrem k nim. Byl bych za to rád, protože když to, co děláš, žerou mladí lidé, je to zvláštní a velmi silný pocit satisfakce.