Už to tak bývá: když se dvě strany pohádají, obvykle tvrdí každá něco jiného. Jak se však ukázalo, na rozdíl od svých bývalých kolegů se Michal Hrůza dokázal rychle postavit na vlastní nohy a ještě v loňském roce založil Kapelu Hrůzy, ve které se potkal se svými starými přáteli Karlem Heřmanem (klávesy), a.m.almelou (kytara), Standou Matouškem (bicí) a Alešem Zenklem (basa). Nová parta mu asi přinesla hodně energie, protože už letos v říjnu bylo na pultech obchodů k dostání Hrůzovo sólové album "Bílá velryba". Desce - se vší slušností - nesahá nová řadovka ex-spoluhráčů ani po kotníky. V útulné pražské kavárně poblíž kostela Svatého Vojtěcha se Hrůza rozpovídal právě o své nové desce, o sólové kariéře, o Anetě Langerové, které složil její největší hit "Voda živá", i o Ready Kirken. Přestože se mu zpočátku moc nechtělo.

Co se vám dnes vybaví, když se řekne Ready Kirken?

Kapela, kterou jsem založil, měl ji rád a udělal pro ni většinu písniček. Je to deset let mýho života a vzpomínám na to v dobrým. Ten konec byl divnej, ale s tím se nedá už nic dělat.

Jaké jsou mezi vámi vztahy?

Já je nevídám a ani pořádně nevím, co dělají. Neviděl jsem je rok a pět měsíců.

Kdyby vás teď basák Ondřej pozval na kafe, šel byste?

Mě už to nebaví se o tom bavit. Je to furt dokolečka, já už s těma lidma nemám nic společnýho.

Bylo vám už tehdy - po rozchodu s bývalou kapelou - jasné, že do roka a do dne vyjde vaše sólová deska?

Musela. Já jsem věřil, že to stihneme a jsem rád, že se to povedlo. Optimální doba na vznik desky jsou dva roky, první rok tak nějak přemýšlím, o čem to album bude, sbírám inspiraci a ve druhém roce začíná zkoušení, nahrávání demáčů a samozřejmě psaní textů. Teď to šlo všechno mnohem rychleji. Byla výhoda, že deska vznikala v nový partě a tudíž nás to všechny bavilo. Zjistili jsme, že jsme vnitřně spříznění, máme podobnej vkus a taky si rozumíme, takže to všechno klaplo. Že jsme se dali s novou kapelou dohromady, byla neuvěřitelná náhoda, kterou by člověk nevymyslel. Naprosto ve stejnou dobu, kdy jsem skončil s Kirkenama, přestal hrát Karel Heřman s Chinaski a Aleš Zenkl, kterej hraje s Mekym Žbirkou, dostal chuť zkusit něco nového. Když jsem je oslovil, všichni do toho šli. Chápu, že vyhazov z mý bejvalý kapely je ještě asi pro některé novináře zajímavé téma, ale nevím, co k tomu mám ještě dodávat. Je to už dávno pryč a já jsem dnes vlastně rád, že se to stalo. Život jde dál, já měl štěstí, že jsem potkal výborný lidi, se kterejma to funguje.

Měl jste něco v šuplíku nebo jste přistupoval k tvoření desky s čistým stolem?

Já byl docela vyšťavenej. Napsal jsem písničky na poslední desku Kirkenů "Asi se něco děje" a těšil jsem se, že si dám trochu voraz. Do toho jsem se připravoval, že bude možná něco potřeba udělat pro Anetu, protože v tý době jsem ještě nevěděl, kolik toho stihne napsat sama. Takže ještě v létě minulého roku jsem samozřejmě neměl nic, vlastně jen melodii k refrénu písně "Nevyslovuj to". No a když to bouchlo, musel jsem dát co nejrychleji dohromady novou kapelu, protože jsem chtěl odjet naplánované turné. Přišlo mi, že by byla škoda, kdyby ty písničky šly úplně do kopru. Na nových písních jsem pak začal pracovat až ke konci podzimu. První věc vznikla v prosinci.

Která to byla?

"Bílá velryba". Vymyslel ji Karel Heřman na zvukový zkoušce v Pelhřimově před koncertem, když začal hrát tu melodii jen tak na piano. Řekl jsem mu, že to zní skvěle a začal do toho zpívat. Podobně se dodělal i refrén, to bylo až po pár dnech. V tý době jsem psal dva texty pro Anetu a do toho stresu jsem ještě dostal nabídku, která se neodmítá - napsat jeden text pro Davida Kollera. Bylo na to strašně málo času a tak si ho nakonec David nevzal a napsal si svůj, šlo o píseň "Čas nejde vzít zpátky". Mně ale ten můj kousek textu přišel zajímavej a dopsal jsem ho a dosadil do "Bílé velryby". Bylo pak velmi legrační, když jsme se s Davidem potkali a smáli se, že oba texty hrajou rádia. Byla to první věc, se kterou se šlo ven. Takže tlak, že se to všechno musí stihnout vymyslet a nahrát do konce prázdnin, byl docela prospěšnej.

Líp se vám pod tlakem pracuje?

Není to moc příjemný, ale zase to přináší výsledky. Je to zvláštní, bylo na to tak málo času a přitom to pro mě měla být ta nejdůležitější deska. Věděl jsem, že to do konce léta musím stihnout. Měla to být taky jasná odpověď na všechny podivný věci, který se rozjely po mým vyhazovu. Nechtěl jsem se s nikým hádat přes média, protože mi to připadá trapný. Takže jsem si řekl, že nejlepší odpověď na to všechno je udělat dobrou desku. Kamkoliv jsem šel, měl jsem s sebou diktafon nebo telefon a cokoliv mě napadlo, ihned jsem nahrál. Takových nápadů jsem měl asi třicet. Ke zdárnému konci mi taky určitě pomohlo, že se na desce autorsky podíleli i ostatní členové nové kapely.

Jak probíhalo skládání? Nosil jste do zkušebny nápady, které pak kapela dodělávala?

Měli jsem výhodu v tom, že jsme mohli být v podstatě neomezenou dobu ve studiu, takže některé písně jsme pracovně nahrávali už od jara. Hodně mi pomohl basista a producent desky Aleš Zenkl, který si některé písně aranžoval sám, některé jsme vyprodukovali i s Karlem Heřmanem, a.m.almela přinesl "Stopařku"... Zkrátka z velký části jde o společný dílo. Bylo to pro mě hodně velký odlehčení, protože čistě mejch věcí je na desce asi jenom pět. Obavu jsem měl hlavně z textů, ale nakonec jsem je stihnul. Psal jsem je na chatě kousek za Prahou, kde jsem trávil skoro celý léto. Myslím, že když na ni budeme mít dva roky, bude to zase jiný. Zrovna dneska ráno mě napadla taková jedna věc, už se začínám těšit až na tom zase začneme pracovat. Ale teď je ještě brzo nad tím přemýšlet. Na jaře odjedeme turné, v létě festivaly a na podzim na tom začneme pomalu dělat.

Já na "Bílou velrybu" psal shodou okolností recenzi a...

Počkej, není to takový to navázání na "Krasohled"?

Jo.

No to je zvláštní... To je dobře, já tu desku mám rád.

Ale připadá mi, že to na ni navazuje úplně vším. Napadlo mě, jaký byl teda asi vklad bývalých spoluhráčů...

"Krasohled" bylo šťastný období, kdy jsem měl velikou inspiraci. Ta deska nebyla sice tak komerčně úspěšná jako třeba "...čekal jsem víc", ale to nevadí. Zase je taková hlubší. Dodneška z ní hraju většinu písniček, ať je to "Winston Smith", "Mínusy a plusy" nebo "Poslední dobou".

V "Písni kovbojské" hostuje zpěvačka Lenka Dusilová. Jste přátelé?

Známe se roky. Líbilo se mi, jak zpívala už ve Sluníčku a samozřejmě s Lucií a Pusou, protože má mimořádně krásnej hlas. Setkali jsme se letos na charitativní akci Pomozte dětem, kde měl shodou okolností premiéru singl "Bílá velryba". Lenka tam hrála také a pak jsme si spolu povídali. Domluvili jsme se, že kdybych něco potřeboval, klidně by do toho šla. Udělalo mi to strašnou radost, akorát tehdy ještě nebyla písnička. Pak jsem ve studiu nahrál pracovně jednu věc, které jsme říkali "Countryovka". Hraju tam na basu, na kytary i na tamburínu, trochu to celý šmajdá, ale nějak to takhle funguje, tak jsme to nechali. No a napadlo nás, že by byla legrace, kdyby to country a nazpívala právě ona. Kdyby tam byl někdo jinej, nefungovalo by to tak. Tím, že v "Písni kovbojské" zpívá Lenka, vyzněla ta písnička přesně tak, jak měla. A k našemu překvapení se jí podařilo prosadit jako druhej singl. Zkusili jsme to a doufali, že se to chytne. Jako fór, je to nevinná dvouminutová písnička na odlehčení.

Čím to, že se v písních Michala Hrůzy najednou objevuje humor?

My jsme v podstatě hrozně veselý lidi. Navíc je to ještě kontra vůči jiným písničkám na desce, který jsou docela vážný. Člověk pochopitelně nemůže chodit po ulici a tvářit se jako spasitel světa, to prostě nejde. Jsme normální lidi, co si dělají srandu i sami ze sebe. Myslím, že humor pomohl i vzniku celý Kapely Hrůzy. Natočili jsme o ní fiktivní dokument, kde je každej z členů popisovanej, co vlastně dělá a co je to za člověka. Basák Zenkl třeba jezdí ulízanej se zlatým řetězem taxíkem nebo almela hraje rokenrolovou hvězdu a je strašně namachrovanej a má ochranku. Je sprostej na novináře a tak. Když jsme to někomu pouštěli, ptal se nás, co je na tom vtipnýho, že je to přece normální idiot. (smích) Pořád nevím, jestli to pustit ven, aby to nezůstalo nepochopený. Je to něco z takovýho kaufmannovskýho humoru (Charlie Kaufmann byl velmi svérázný americký komik - pozn.red.).

Další písnička, u které bych se chtěl zastavit, je "Nevyslovuj to". Ale když se podívám na její text, napadá mě jediné - pojí se to k tomu tématu, o kterém se už nechceme bavit...

Ne, to je v pohodě. V podstatě to s tím souvisí, ale je to taková fikce. Je to o tom, že když spolu lidi přestanou mluvit, může se stát spousta věcí a spousta nedorozumění, který by se jinak nestaly. Pro mě to trošku fikce je, protože - jak jsem říkal - jsem vlastně rád, že se to stalo. Když se vrátím k tomu kafi, s Ondřejem bych nešel. Ten udělal tolik divnejch věcí, že fakt ne. Se Zdeňkem bych asi šel, s tím jsem tu kapelu založil a znám ho opravdu dobře. Tak jako on mně. Ale nechci se do toho moc zamotávat. Ta písnička je vlastně vteřina v tom okamžiku, kdy mi Zdeněk řekl, že se mnou už nechce hrát a moje představa, co by se stalo, kdyby to nevyslovil. Přestože si dodnes myslím, že to byl tehdy zkrat.

Máte někdy pocit, že se chováte destruktivně, jak zpíváte v "Kulce"?

Myslím, že tahle písnička je o tom, že jsme součástí světa, ve kterým se odehrávají různé věci, miliony osudů a příběhů. Někdy jsme svědky událostí, které se nás sice netýkají, ale vlastně vždycky trochu ano. Kolikrát se stane nějaký neštěstí nebo vražda. A tohle je příběh tý vystřelný kulky, která letí z hlavně, rozráží mraky a říká si proč? Je to zase taková hra, představa. Ona se ptá, jestli je tam omylem nebo s úmyslem někoho zabít. Je to takové tříminutové zamyšlení se.

Zaujalo mne, že většina písniček je o lásce. Přitom jsem konkrétně od téhle desky očekával spíš písničky, jako jsou ty dvě posledně zmiňované.

Já tu desku dělal v pohodě. Když se ještě vrátíme k tomu tématu, o kterém se už nechceme bavit, o tom je na desce jenom "Nevyslovuj to". Zpívám tam, že jsem přežil krkolomný pád, ale že už se potácím tím městem a jsem už jakoby na nohou. Nechtěl jsem se tomu nějak křečovitě vyhnout, takže jedna písnička je o období, kdy jsem se musel s tou zvláštní situací vyrovnat. Ale jinak jsem tohle téma na desku nechtěl tahat a nebyl ani důvod. Myslím, že kdybych se v tom furt babral a uzavíral se do sebe, "Bílé velrybě" by to uškodilo. Navíc bych se v tom pořád motal až bych pak ty písničky hrál na koncertech.

Vypadá to, že je "Bílá velryba" vaše velká srdeční záležitost.

Nechci nikdy udělat povrchní a divnou desku, vždycky se snažím něco vyjádřit, sdělit. Aby z desky bylo cítit, že jsem ji dělal z vlastního přesvědčení. Bez toho by mě to ani nebavilo.

Téma Aneta Langerová můžeme?

Můžeme všechno. Já se jen bál, že když jsme začali Kirkenama, že o tom bude celý rozhovor.

To ne, to je jenom můj dramatický oblouk. Jak jste se s Anetou poznali?

Je to bytost, která se do mýho života vnesla úplně neočekávatelně a zvláštně. V době, kdy byl křest "Krasohledu", probíhala soutěž "Česko hledá SuperStar" a její finalisté měli nějaké volné večery. A Aneta se za námi přišla podívat. Já ji znal z televize, říkal jsem si, že je zajímavá a že má fakt něco do sebe. No a když pak přišla, povídali jsme si. Dostal jsem potom nabídku, abych pro vítěze SuperStar udělal písničku. Říkal jsem, že nevím, snad kdyby vyhrála ta Aneta, že bych jí něco složil. A ona fakt vyhrála. Myslím, že ji pak obohatila svým vlastním příběhem a i když to zpočátku nevypadalo, stal se z "Vody živé" docela hit.

Velký hit. Vidíte a já se dočetl, že měla být "Voda živá" přebytek právě z "Krasohledu".

No, ale nebyl to fyzickej přebytek, jenom duchovní. Nebyla to písnička, která by byla natočená a nedostala se na desku, to ne. Ačkoliv jsme "Krasohled" natočili, to téma bylo pořád aktuální. Je o příběhu, kterej měl nějakou dohru ještě po natočení desky. Takže se mi muzika i text psal strašně dobře, protože to téma bylo jasné. Je krásný, že i když je původně o něčem jiným, Aneta si ho zasadila do svýho příběhu.

Ale pořád je o tom samém - o ztrátě člověka.

Jo jo. Ale zase je to pozitivní ve smyslu smíření se s tou situací. Proto si myslím, že to lidi oslovilo. Podle mě když člověk někoho ztratí, dřív nebo později se s tím musí vyrovnat. A většinou je to myslím tak, že se člověk dostane do fáze, kdy je rád, že tu osobu měl. Protože nějakým způsobem obohatila jeho život.

Jaký máte vlastně s Anetou vztah?

Jsem s ní v kontaktu a držím jí palce. Jsem přesvědčený o jejím mimořádném talentu. Když bude něco chtít nebo potřebovat, tak jí v uvozovkách pomůžu. Ale myslím, že to nebude potřeba. Tím, že se rozhoupala a začala dělat písničky sama, je z ní svobodný člověk. Není na nikom závislá.

Podílel jste se i na její nové desce "Dotyk". Jak se vám líbí výsledek?

Mně se ta deska líbí strašně moc. Ale z tý otázky cítím, že někteří lidi čekali, že to bude trošku jiný. Ale nejdůležitější podle mě je, že je to deska Anety-autorky. Udělala si ji sama a chtěla ji takovou mít. Já tomu rozumím. Teď není čas vysvětlovat to, ale první desky prodala přes sto třicet tisíc kusů v době, kdy se desky moc neprodávaly. To je obrovský číslo, nesoucí s sebou řadu očekávání a odpovědnost. Ona si podle mě chtěla prostě druhou deskou vymezit mantinely, ve kterých se chce pohybovat v budoucnu. Tím, že je "Dotyk" na protějším mantinelu než "Spousta andělů", má teďka spektrum pro tvorbu velmi široké.

Ve vaší muzice se objevuje spousta odkazů na literaturu, ať už v písních "Bílá velryba" nebo "Winston Smith". Čtete hodně?

To je právě ten paradox, že já vůbec nečtu. A pak když si něco přečtu, okamžitě mě to uchvátí. Třeba "Racek Jonathan Livingston" od Richarda Bacha, což je podobenství o principu lidskýho života a lidský touhy. Je o tom stejnojmenná písnička na desce "Asi se něco děje". Já jsem strašně zbrklej člověk, kterej chce mít všechno hned. A když si chci přečíst kvalitní knížku, potřebuju na to čas a klid. Tím, jak žiju hekticky, si něco přečtu tak jednou za rok. Obvykle mě to dostane a říkám o tom, že je to skvělý. (smích)

Ale "Moby Dick" od Hermanna Melvilla, kniha o bílé velrybě, je velmi tlustý román. Má něco kolem osmi set stránek...

Já tu knížku nečetl. Viděl jsem film, takže vím, o čem příběh je. Ale můj text je o něčem jiným. Kdyby chtěl kapitán tu velrybu chytit a zabít, jakože chtěl, je to už zlá posedlost a zlo. Ale někdy, což je můj příběh, může samotná posedlost udržet člověka při životě. Protože nejhorší je nicota a prázdnota. Je to moje vložení tématu do diskuze, moje otázka, jestli to tak je. Když se člověk furt za něčím žene, může to být i smyslem jeho života? Pro mě je bílá velryba taky trochu metaforou dělání hudby. Někdy je to úžasný, jsem za to šťastnej a někdy si uvědomuju, že jsem trochu blázen. Chci něco realizovat a úplně mě to ovládne. Ale je to tak asi správný.